MQ-25A Scat
Až MQ-25A konečně vstoupí do služby, bude to nejpokročilejší bezpilotní vzdušný prostředek na světě. Alespoň mezi těmi, které nejsou tajné. Téměř všechny bezpilotní letouny, které se v současnosti používají, jsou dálkově ovládány osobou. MQ-25A by měl představovat další generaci – autonomní bezpilotní letouny, které zůstávají pouze pod lidským dohledem. Fotografie amerického námořnictva
Po deseti letech výzkumu, testování a zdokonalování americké námořnictvo konečně připravilo plán na zavedení bezpilotních letounů do služby. Platforma nazvaná MQ-25A Stingray má být uvedena do provozu v roce 2022. Nepůjde však o průzkumný úderný letoun a není požadováno, aby měl nezjistitelné vlastnosti, jak bylo původně zamýšleno. Jeho úlohou bylo plnit úkoly tankeru ve vzduchu. Sekundárním úkolem bude průzkum, průzkum a sledování povrchových cílů (NDP).
Počátkem roku 2003 zahájila americká Agentura pro pokročilé obranné projekty (DARPA) dva experimentální programy na vytvoření bojových bezpilotních vzdušných prostředků. Program US Air Force dostal označení UCAV (Unmanned Combat Air Vehicle) a program amerického námořnictva byl pojmenován UCAV-N (UCAV-Naval). V XNUMX Pentagon sloučil oba programy do jednoho programu a vytvořil „Joint Unmanned Combat Air Systems“ neboli J-UCAS (Joint Unmanned Combat Air Systems).
V rámci programu UCAV vyvinul Boeing prototyp letadla X-45A, který vzlétl 22. května 2002. Druhý X-45A vzlétl v listopadu téhož roku. V rámci programu UCAV-N vyvinul Northrop Grumman prototyp bezpilotního letounu s označením X-47A Pegasus, který byl testován 23. února 2003. Oba se vyznačovaly nízkou radarovou viditelností, motory byly ukryty hluboko v trupu a přívody vzduchu do motoru byly umístěny v horní přední části trupu. Oba také měly pumové komory trupu.
Po sérii leteckých testů vyvinul Boeing další prototyp, označený jako X-45C. Na rozdíl od experimentálního X-45A měl mít větší a účelnější design, připomínající bombardér B-2A Spirit. V roce 2005 byly plánovány tři prototypy, ale nakonec nebyl postaven žádný. Podstatou bylo stažení letectva z programu J-UCAS v březnu 2006. Opustilo ho i námořnictvo, které zahájilo vlastní program.
Program UCAS-D
V roce 2006, opět ve spolupráci s DARPA, zahájilo americké námořnictvo program UCAS-D (Unmanned Combat Air System-Demonstrator), tzn. konstrukce bezpilotního demonstrátoru vzdušného bojového systému. Northrop Grumman vstoupil do programu s návrhem prototypu s označením X-47B a Boeing s palubní verzí X-45C s označením X-45N.
Nakonec si námořnictvo vybralo projekt Northrop Grumman, který byl kontrahován na stavbu demonstračního bezpilotního letounu označeného X-47B. Jako subdodavatelé se na programu podílely tyto společnosti: Lockheed Martin, Pratt & Whitney, GKN Aerospace, General Electric, UTC Aerospace Systems, Dell, Honeywell, Moog, Parker Aerospace a Rockwell Collins.
Byly vytvořeny dva létající prototypy: AV-1 (Air Vehicle) a AV-2. První byla dokončena 16. prosince 2008, ale byla testována až 4. února 2011 kvůli zpoždění programu a nutnosti série testů avioniky. Prototyp AV-2 vzlétl 22. listopadu 2011. Oba lety se uskutečnily na Edwardsově letecké základně v Kalifornii.
V květnu 2012 zahájil prototyp AV-1 sérii testů na námořní základně NAS Patuxent River v Marylandu. V červnu 2 se k němu připojil AB-2012. Testy zahrnovaly zejména testování elektromagnetického spektra, pojíždění, start katapultem a přistání vlečné šňůry v pozemní laboratoři simulující palubu letadlové lodi. První vzlet katapultu se uskutečnil 29. listopadu 2012. První lanové přistání v řece Patuxent se uskutečnilo 4. května 2013.
Na konci listopadu 2012 začaly první testy na palubě letadlové lodi USS Harry S. Truman (CVN-75), kotvící na námořní základně v Norfolku ve Virginii. 18. prosince 2012 dokončil X-47B offshore testování na palubě letadlové lodi USS Harry S. Truman. Během kampaně byla hodnocena kompatibilita letounu s hangáry, výtahy a palubními systémy letadlové lodi. Bylo také prověřeno, jak se letoun chová při manévrování na palubě. X-47B se ovládá ze země nebo z paluby letadlové lodi pomocí speciálního dálkového ovládacího terminálu CDU (Control Display Unit). „Operátor“ letounu si jej připevní na předloktí a díky speciálnímu joysticku může letadlo ovládat rádiem jako auto. Ve vzduchu X-47B plní úkoly autonomně nebo poloautonomně. Není řízen pilotem, jako je tomu u dálkově řízených letadel, jako je MQ-1 Predator nebo MQ-9 Reaper. Provozovatel letadla zadává X-47B pouze obecné úkoly, jako je let po zvolené trase, výběr destinace nebo start a přistání. Dále letoun samostatně plní přidělené úkoly. V případě potřeby jej však můžete přímo ovládat.
14. května 2013 X-47B otevřel novou kapitolu v historii amerického výsadkového letectví. Letoun po úspěšném katapultování z paluby letadlové lodi USS George HW Bush (CVN-77) provedl 65minutový let a přistál na základně Patuxent River. 10. července téhož roku X-47B dvakrát přistál na palubě letadlové lodi USS George HW Bush. Samotný X-47B zrušil třetí plánované přistání poté, co automaticky detekoval anomálii v činnosti navigačního počítače. Poté pokračoval na Wallops Island ve Virginii, kde přistál bez problémů.
Ve dnech 9. – 19. listopadu 2013 prošly oba X-47B řadou dodatečných testů na letadlové lodi USS Theodore Roosevelt (CVN-71). Jednalo se o první testy dvou prototypů. Po 45 minutách letu letoun provedl přistávací manévry touch-and-go touch-and-go. Jejich chování bylo hodnoceno v mnohem silnějším větru a nárazech z jiných směrů než při předchozích testech. Při dalším testu jeden z letounů obletěl letadlovou loď, zatímco druhý proletěl mezi lodí a pozemní základnou.
Do 18. září 2013 byla celková doba letu X-47B 100 hodin. Následné testy na palubě USS Theodore Roosevelt proběhly 10. listopadu 2013. Letušky na letadlových lodích byly zapojeny do širšího spektra vzletů a přistání.
