Su-27 v Číně
V roce 1996 byla podepsána rusko-čínská dohoda, na jejímž základě mohla ČLR vyrobit v licenci 200 stíhaček Su-27SK, které dostaly tamní označení J-11.
Jedním z nejdůležitějších rozhodnutí, které vedlo k výraznému zvýšení bojových schopností čínského vojenského letectví, byl nákup ruských stíhaček Su-27 a jejich odvozených modifikací s ještě většími schopnostmi. Tento krok určil image čínského letectví na mnoho let a propojil strategicky a ekonomicky Čínskou lidovou republiku a Ruskou federaci.
Tento krok zároveň velmi ovlivnil vývoj dalších konstrukcí, jak derivátů Su-27, tak i našich, jako byl J-20, už jen kvůli motorům. Kromě přímého zvýšení bojového potenciálu čínského vojenského letectví došlo také, byť nepřímo a se souhlasem Ruska, k transferu technologií a hledání zcela nových řešení, což urychlilo rozvoj leteckého průmyslu.
ČLR je v poměrně obtížné pozici a na rozdíl od svých sousedů, se kterými vztahy nejsou vždy dobré, může využívat pouze ruské technologie. Země jako Indie, Tchaj-wan, Korejská republika a Japonsko mohou využívat mnohem širší nabídku bojových proudových letounů nabízených všemi dodavateli tohoto typu zařízení na světě.
Zaostalost ČLR, která se v mnoha oblastech ekonomiky rychle odstraňuje, navíc narazila na vážnou překážku v podobě nedostatečného přístupu k proudovým motorům, jejichž výrobu na patřičné úrovni zvládli pouze několik zemí. Přes intenzivní snahy pokrýt tuto oblast vlastními silami (China Aircraft Engine Corporation, v posledních letech přímo zodpovědná za vývoj a výrobu motorů, má 24 podniků a asi 10 000 zaměstnanců zabývajících se výhradně prací na leteckých elektrárnách), je ČLR stále zůstává velmi závislá na ruském vývoji a domácí pohonné jednotky, které by měly být nakonec použity na stíhačkách J-20, stále trpí vážnými problémy a je třeba je vylepšit.
Pravda, čínská média informovala o konci závislosti na ruských motorech, ale i přes tato ujištění byl koncem roku 2016 podepsán velký kontrakt na nákup dalších motorů AL-31F a jejich modifikací pro J-10 a J -11. Stíhací letouny J-688 (hodnota kontraktu 399 milionů $, motory z roku 2015). Čínský výrobce pohonných jednotek této třídy přitom uvedl, že jen ve 400 bylo vyrobeno více než 10 motorů WS-24. To je velké číslo, ale stojí za to připomenout, že i přes vývoj a výrobu vlastních motorů Čína stále hledá osvědčená řešení. V poslední době se však nepodařilo získat dodatečnou várku motorů AL-35F41S (produkt 1C) při nákupu 117 víceúčelových stíhaček Su-20, které s největší pravděpodobností budou používat stíhačky J-XNUMX.
Je třeba připomenout, že pouze zakoupením příslušných ruských motorů mohla ČLR začít vytvářet vlastní vývojové verze stíhačky Su-27 a její pozdější modifikace, stejně jako začít konstruovat tak perspektivní stíhačku, jako je J-20. Právě to dalo impuls k vytvoření domácích designů světové úrovně. Za zmínku také stojí, že sami Rusové mají už nějakou dobu problémy s motory a zpoždění mají i cílové motory pro Su-57 (AL-41F1 a Zdielije 117). Je také pochybné, zda se po uvedení do výroby budou moci okamžitě dostat do ČLR.
Navzdory pokračujícímu výzkumu a vývoji budou letouny Suchoj hlavní oporou čínského vojenského letectví po mnoho příštích let. To platí zejména pro námořní letectví, kterému dominují klony Su-27. Minimálně v této oblasti lze očekávat, že letouny tohoto typu zůstanou v provozu několik desetiletí. Podobná situace je i v případě pobřežního námořního letectví. Základny vybudované na sporných ostrovech díky letounům rodiny Su-27 umožní posouvat obranné linie až o 1000 km vpřed, což by podle odhadů mělo poskytnout dostatečný nárazník k ochraně území ČLR na kontinentu. Tyto plány zároveň ukazují, jak daleko země ušla od vstupu prvních Su-27 do služby a jak tyto letouny pomáhají utvářet politickou a vojenskou situaci v regionu.
První dodávky: Su-27SK a Su-27UBK
V roce 1990 Čína zakoupila 1 jednomístnou stíhačku Su-20SK a 27 dvoumístných stíhaček Su-4UBK za 27 miliard dolarů. Byl to první obchod svého druhu po třicetileté přestávce v čínských nákupech ruských vojenských letadel. První várka 30 Su-8SK a 27 Su-4UBK dorazila do Číny 27. června 27, druhá – včetně 1992 Su-12SK – 27. listopadu 25. V roce 1992 Čína zakoupila dalších 1995 Su-18SK a 27 Su -6 UBK. Měli modernizovanou radarovou stanici a přidali přijímač satelitního navigačního systému.
Přímé nákupy od ruského výrobce (všechny jednomístné čínské „sedmadvacítky“ byly vyrobeny v komsomolském závodě na Amuru) skončily dohodou z roku 1999, v důsledku čehož čínské vojenské letectví dostalo 28 Su-27UBK. Dodávka byla provedena ve třech dávkách: 2000 - 8, 2001 - 10 a 2002 - 10.
Spolu s nimi Číňané zakoupili i střely vzduch-vzduch středního doletu R-27R a malé R-73 (exportní verze). Tyto letouny však měly omezené možnosti pozemního útoku, přestože Číňané trvali na pořízení letounů se zesíleným podvozkem, aby byl zajištěn současný provoz s maximálním množstvím bomb a paliva. Zajímavé je, že část platby byla provedena barterem; Číňané na oplátku zásobovali Rusko potravinami a zbožím lehkého průmyslu (pouze 30 procent plateb bylo uskutečněno v hotovosti).
