"Promarněné šance 39. září". Promarněná šance na objektivní pohled

"Promarněné šance 39. září". Promarněná šance na objektivní pohled

Psaní recenze na knihu „Missed Opportunities SEPTEMBER'39“, jejíž nedílnou součástí je projev neúcty k polským velitelům odpovědným za válečné úsilí Druhé polské republiky a mnoho dalších výrazů, které nezapadají do pravidel vědeckého nebo žurnalistického dialogu, není nejpříjemnější věc.

Autorem je zjevně člověk nespokojený s výsledky práce historiků, kteří o procesu vyzbrojování Polska diskutují řadu let a hledají jinou minulost. Investováním úsilí do abstraktního restaurátorského procesu chce vymyslet nový systém, proměnit obrannou válku v úspěch, který však nemohl přijít v konfrontaci s Německem a SSSR.

Závěr knihy: Podařilo se nám navrhnout a vyrobit v dostatečném množství potřebné zbraně a uvést je do provozu. Tyto šance však byly promarněny. A to ne z finančních nebo technických důvodů – je to prosté jakékoli vážnosti.

Autorovo ocenění tehdejších velkých úspěchů druhé polské republiky se mi nezdá příliš vysoké; podle jeho názoru se často ukáží jako neúspěch. Přitom skutečnost, že se slabému státu podařilo realizovat tak rozsáhlý a tak mnohostranný program investic a zbrojení, by neměla vyvolávat ostudu, ale hrdost. Autor buduje falešný stereotyp vlastního nejlepšího scénáře a jeho kniha odráží neřesti a iluze, myšlenky a pocity manýristické, často zkorumpované literatury sledovaného období. Získáváte také zahraniční subjekty: Francie bezostyšně obchodovala ... (str. 80), [Německo] s největší pravděpodobností prostě nepochopilo (str. 71), Hitler jako by tuto hrozbu zcela ignoroval (str. 72), ... někteří z nich [tj. historiků] jsou v rozporu s matematikou (s. 78), úroveň znalostí našich spojenců (...) byla ostudně špatná (s. 188). A tak každých pár stránek. Někdy se s takovým zněním setkáme vícekrát, byť na jedné stránce: zcela nepovedený PZL R-50a „Hawk“ ..., rovněž nepovedený „Vlk“ (str. 195). Někdy se Autor ve svých provokacích ztrácí: strach paralyzoval téměř veškerou polskou moc (s. 99), nikdy by neměli vládnout nad ničím jiným než nad vesnickým soudem (s. 103).

To jsou kruté a extrémně nespravedlivé přívlastky. Proto autor nevybízí k polemice o přijatých normách – ale vzhledem ke škodě způsobené mnoha hodnotným lidem si myslím, že tato studie nemůže zůstat bez reakce. Tato kniha rozhodně není psána z pohledu bystrého pozorovatele a svědomitého analytika reality.

Kdo je tento muž, tak skromně, svévolně vydává špatné svědectví? Nevím, ale jeho sebevědomí a často velmi předpojatý pohled v kombinaci s jeho neskrývaným úmyslem ponižovat lidi nemůže být žádným důkazem pravdy.

V archivech nezaznamenáváme žádná díla; jde o jakési zpracování toho, co napsali jiní - ale pouze ti, které si autor vybral jako průvodce. Snad by autor neměl naznačovat, jak má vypadat pramenná literatura ke knize o důležitých otázkách z oblasti obrany státu, přesto je vhodné uvést díla prof. prof. Janusz Cisek, Marek Jablonowski, Wojciech Wlodarkiewicz, Piotr Stawiecki, Marek Galentzowski, Bohdan Musial, lékaři Timoteusz Pawlowski, Wojciech Mazur, generálové Jozef Vjatr, Alexander Litvinovič, Václav Stakhevič a mnoho dalších autorů. Dále by bylo potřeba dostat se k brilantním výrokům Stanisława Trushkowského, Adama Kurowského, studii o plánu generála Tadeusze Piskora, tříletého plánu 1933-1935/6 (pro letectví) a vedení letectva v r. Všeobecné. atd. Co se tedy dá říci o poctivosti?

Je těžké pochopit, proč se demonstrativní vynechání mnoha bodů z nové literatury a velmi cenného díla Ryszarda Bartla, Jana Chojnatského, Tadeusze Krulikiewicze a Adama Kurowského „Z historie polského vojenského letectví 1918-1939“ 1978 opakují.