Nejnovější plány letectví Polské lidové republiky

MiG-21 byl nejrozšířenějším bojovým letounem polského vojenského letectví v 70., 80. a 90. letech Na fotografii je MiG-21MF při cvičení na silničním úseku letiště. Foto R. Rohovich

V roce 1969 byl vypracován plán rozvoje polského vojenského letectví do roku 1985. O dekádu později, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, byla zpracována koncepce organizační struktury a obměny výstroje, která měla být postupně realizována až do r. polovině devadesátých let.

V dekádě 80. let se letectví ozbrojených sil Polské lidové republiky, tzn. Národní síly protivzdušné obrany (NADF), letectvo a námořnictvo nesly tíhu opožděných rozhodnutí nahradit generaci útočných a průzkumných letounů a přízrak snižování počtu stíhaček. Na papíře bylo vše v pořádku; organizační struktury byly celkem stabilní, v jednotkách bylo stále hodně aut. Technické vlastnosti vybavení však nelhaly, bohužel stárlo a stále méně odpovídalo standardům, které definují modernost v bojovém letectví.

Starý plán - nový plán

Přezkoumání plnění plánu rozvoje z roku 1969 z pohledu posledních deseti let nevypadalo špatně. Byly provedeny nezbytné přestavby v organizačních strukturách, bylo posíleno úderné letectvo na úkor stíhacích letadel. Pomocné letectví bylo reorganizováno z důvodu výrazného posílení letectva pozemních sil (vrtulníky). Největšími poraženými se opět ukázali námořníci, protože jejich námořní letectvo nedostalo ani strukturální rekonstrukci, ani posílení vybavení. Pěkně popořádku.

Spolu s následnými staženými šaržemi letounů Lim-2, Lim-5P a Lim-5 (v chronologickém pořadí) se počet stíhacích pluků snížil. Na jejich místo byly zakoupeny následné modifikace MiGu-21, který dominoval polskému vojenskému letectví v 70. letech. Bohužel i přes předpoklady učiněné v uvedené dekádě zcela eliminovat podzvukové jednotky, bez radarového zaměřovače a zbraní řízených střel Lim-5, které byly v roce 1981 ještě k dispozici jak u letectva (jedna letka u 41. PLM), tak i VOK (také jedna letka jako součást 62. PLM OPK). Teprve dodávka MiGu-21bis pro druhý pluk (34. PLM OPK) a dokončení vystrojování dalšího (28. PLM OPK) MiG-23MF umožnilo přesun výzbroje a konečný přesun Lim-5 k cvičným a bojovým jednotkám.

Naše úderné a průzkumné letectvo také vycházelo z následných úprav Limy ze 70. let. Interceptory Lim-6M a interceptory Lim-6P byly po odpovídající restrukturalizaci přidány k již létajícím pozemním stíhačkám Lim-5bis. Stíhací bombardéry Su-7 byly kvůli pořizovacím nákladům dokončeny pouze u jednoho pluku (3. plmb), a jejich nástupci, tzn. Su-20 byly dokončeny ve stavu dvou perutí jako součást 7. bombardovací a průzkumné letecké brigády na místě stažených bombardérů Il-28.

Ukázalo se, že technicky propracovanější a mnohem dražší dovážené výrobky mají větší dostřel a nosnost připojených zbraní, ale přesto se nejedná o vozidla schopná prolomit nepřátelskou PVO a velení Společných ozbrojených sil Varšavské smlouvy (ZSZ OV) poukázala na jejich jedinou výhodu – schopnost nést jaderné bomby. Velení letectva se rozhodlo, že je lepší mít více a levnějších vozidel, protože díky tomu splňujeme silové standardy definované spojeneckým „vedením“.

Podobné to bylo s průzkumnými letouny, spojenecké minimálně dvě jednotky byly kompletní, ale vybavení nebylo příliš dobré. Na nákup MiGu-21R pro pouhé tři letky taktického průzkumu bylo dost nadšení a peněz. V polovině 70. let byly pro Su-1 nakupovány pouze palety KKR-20. Zbytek úkolů plnily dělostřelecké průzkumné letky SBLim-2Art. Doufalo se, že v následujících letech bude také možné ušetřit na nákupech v SSSR zavedením nového domácího designu do provozu. Byly učiněny pokusy vytvořit útočně-průzkumné a dělostřelecké varianty modernizací proudového cvičného letounu TS-11 Iskra. Objevila se také myšlenka zcela nové konstrukce, skrývající se pod označením M-16, mělo se jednat o nadzvukový, dvoumotorový bojový cvičný letoun. Jeho vývoj byl opuštěn ve prospěch podzvukového letounu Iskra-22 (I-22 Irida).

Také v letectví vrtulníků kvantitativní vývoj ne vždy následoval kvalitativní vývoj. V průběhu 70. let se počet rotorových letadel zvýšil z +200 na +350, ale to bylo možné díky sériové výrobě Mi-2 ve Svidníku, která plnila především pomocné úkoly. Malá nosnost a konstrukce kabiny jej činily nevhodným pro přesun taktických jednotek a těžších zbraní. Přestože se vyvíjely možnosti zbraní, včetně protitankových řízených střel, nebyly zdaleka dokonalé a s bojovými schopnostmi Mi-24D se nedaly srovnávat.

Snadná dušnost, tedy začátek krize

Vážnější pokusy o nové plány na vypracování dvou pětiletek v 80. letech začaly v roce 1978 definicí hlavních cílů reformy. Pro vojensko-průmyslový komplex bylo plánováno zvýšení možností účinných protiopatření proti vzdušným útočným zbraním při vzdálených přístupech k bráněným objektům při současném zvýšení automatizace procesů velení a řízení sil a prostředků. Na druhé straně bylo plánováno, že letectvo zvýší schopnosti letecké podpory vojáků, zejména stíhacích útočných letadel.

Všechny návrhy na personální změny a technické dovybavení byly posuzovány z hlediska splnění požadavků ohledně sil vyčleněných na SPZ HC. Velení těchto jednotek v Moskvě dostávalo výroční zprávy o plnění svých závazků a na jejich základě zasílalo doporučení k provedení strukturálních změn či nákupu nových typů zbraní.

V listopadu 1978 byla taková doporučení shromážděna pro polskou armádu pro pětiletý plán 1981-85. a porovnány s plány připravenými generálním štábem polské armády (GSh VP). Obojí se zpočátku nezdálo příliš náročné na splnění, i když je třeba připomenout, že v prvé řadě šlo jen o zkoušky správného programu a vznikly v období ne nejhorší ekonomické situace v zemi.

Obecně doporučení zaslaná z Moskvy navrhovala nákup v letech 1981-85: 8 stíhaček MiG-25P, 96 stíhaček MiG-23MF (bez ohledu na dříve objednaných 12 letadel tohoto typu), 82 stíhacích bombardérů s průzkumným vybavením -22, 36 útočných Su-25, 4 průzkumné MiGy-25RB, 32 útočných vrtulníků Mi-24D a 12 mořských minolovek Mi-14BT.