Tato samohybná jednotka byla vyvinuta v roce 1942 za účelem posílení protitankové obrany, vytvořená na bázi tanku T-IV a měla velmi nízký svařovaný trup s racionálním sklonem čelních a bočních pancéřových plátů. Tloušťka čelního pancíře byla ve srovnání s pancířem tanku zvýšena téměř jedenapůlkrát. Bojový prostor a ovládací prostor byly v přední části instalace, napájecí prostor byl v zadní části. Stíhač tanků byl vyzbrojen 75 mm protitankovým dělem s délkou hlavně 48 ráží, který byl namontován na obráběcím stroji v bojovém prostoru. Venku byla zbraň zakryta masivní litou maskou.
Pro zvýšení pancéřové ochrany boků byly na samohybnou jednotku instalovány další obrazovky. Jako komunikační prostředek používala radiostanici a tankový interkom. Koncem války bylo na část stíhačů tanků instalováno 75mm dělo s délkou hlavně 70 ráží, podobně jako na tanku T-V Panther, což však negativně ovlivnilo spolehlivost podvozku, přední části válečky, které již byly přetíženy posunutím těžiště dopředu. Stíhač tanků byl sériově vyráběn v letech 1942 a 1943. Celkem bylo vyrobeno více než 800 strojů. Používaly se v protitankových jednotkách tankových divizí.
V prosinci 1943 byl na základě středního tanku PzKpfw IV vyvinut prototyp nové samohybné dělostřelecké lafety, stíhače tanků IV. Původně toto samohybné dělo vzniklo jako nový typ útočného děla, ale ihned se začalo používat jako stíhač tanků.Základní podvozek tanku zůstal prakticky nezměněn. Torpédoborec IV měl nízkoprofilovou, plně pancéřovanou kabinu s novým typem litého pláště, ve kterém bylo instalováno 75 mm protitankové dělo Pak39. Vozidlo se vyznačovalo stejnou pohyblivostí jako základní nádrž, nicméně posunutí těžiště dopředu vedlo k přetížení předních válců. V roce 1944 vyrobil Fomag 769 sériových vozidel a 29 podvozků. V lednu 1944 vstoupily první sériové stíhače tanků do divize Hermann Goering, která bojovala v Itálii. V rámci protitankových divizí bojovali na všech frontách.
Od prosince 1944 zahájila společnost Fomag výrobu modernizované verze stíhače tanků IV, vyzbrojeného 75 mm dlouhým kanónem Pak42 L / 70, který byl instalován na středních tancích Panther. Nárůst bojové hmotnosti vozidla s sebou přinesl nutnost výměny pogumovaných silničních kol v přední části korby za ocelová. Samohybná děla byla navíc vybavena kulometem MG-42, ze kterého bylo možné střílet palebným otvorem v poklopu nakladače. Pozdější sériové vozy měly pouze tři opěrné válce. Přes silnější výzbroj byly modely s dělem tanku Panther nešťastným řešením kvůli přílišnému zatěžování přídě.
„Jagdpanzer“ IV/70(V) první série
Od srpna 1944 do března 1945 vyrobil Fomag 930 tanků IV/70 (V). První bojové jednotky, které dostaly nová samohybná děla, byly 105. a 106. tanková brigáda bojující na západní frontě.Alkett zároveň nabízel vlastní verzi stíhače tanků IV. Její vůz IV / 70 (A) měl vysokou pancéřovou kabinu zcela jiného tvaru než u firmy Fomag a vážil 28 t. Samohybná děla IV / 70 (A) se sériově vyráběla od srpna. Stíhač tanků IV 1944 až březen 1945. Celkem bylo vyrobeno 278 kusů. Z hlediska bojové síly, pancéřové ochrany, pohonu a pojezdu byla samohybná děla o6 jejich modifikací zcela podobná. Silná výzbroj je učinila poměrně populárními v protitankových jednotkách Wehrmachtu, které obě tato vozidla obdržely. Obě samohybná děla byla aktivně používána v nepřátelských akcích v závěrečné fázi války.
„Jagdpanzer“ IV/70(V) pozdní série, vyrobeno 1944 – začátek roku 1945
V červenci 1944 Hitler nařídil omezit výrobu tanků PzKpfw IV a místo toho organizoval výrobu stíhačů tanků Jagdpanzer IV/70. Do situace se však vložil generální inspektor Panzerwaffe Heinz Guderian, který se domníval, že samohybná děla StuG III zvládají protitankové funkce a nechtěl přijít o spolehlivé „čtyřky“. Výsledkem bylo, že uvolnění stíhače tanků bylo provedeno se zpožděním a dostal přezdívku "Guderian Ente" ("Guderianova chyba").
Výroba PzKpfw IV měla být v únoru 1945 omezena a všechny do té doby připravené trupy měly být odeslány k přestavbě na stíhače tanků Jagdpanzer IV/70(V). (A) a (E). Bylo plánováno postupné nahrazení tanků samohybnými děly. Pokud se v srpnu 1944 plánovalo vyrobit 300 samohybných děl pro 50 tanků, pak se v lednu 1945 měl poměr stát zrcadlem. V únoru 1945 bylo plánováno vyrobit pouze 350 kusů Jagdpanzer IV/70(V) a koncem měsíce zvládnout výrobu Jagdpanzeru IV/70(E).
Konečná verze „Jagdpanzer“ IV/70(V), vydání z března 1945
Ale již v létě 1944 se situace na frontách stala tak katastrofální, že bylo nutné urychleně přepracovat plány. Do té doby jediný výrobce „čtyřek“ závod „Nibelungen Werke“ dostal za úkol pokračovat ve výrobě tanků a dostat ji na úroveň 250 vozidel měsíčně. V září 1944 bylo od plánů výroby Jagdpanzeru upuštěno a 4. října to oznámila tanková komise ministerstva vyzbrojování. že od nynějška bude vydání omezeno pouze na tři typy podvozků: 38(1) a 38(d). "Panther" II a "Tiger" II.
Prototyp "Jagdpanzer" IV/70(A), varianta bez obrazovky
V listopadu 1944 vyvinula firma Krupp projekt samohybného děla na podvozku Jagdpanzer IV / 70 (A), ale vyzbrojeného 88mm kanónem 8,8 cm KwK43 L / 71. Zbraň byla upevněna pevně, bez horizontálního zaměřovacího mechanismu. Přepracována byla přední část trupu a kabina, sedadlo řidiče muselo být zvýšeno.
"Jagdpanzer" IV/70. úpravy a výroba.
Při sériové výrobě byla konstrukce stroje upravena. Zpočátku se vozy vyráběly se čtyřmi pogumovanými nosnými válečky. Později se začaly používat celokovové válečky a brzy se jejich počet snížil na tři. Brzy po zahájení sériové výroby se vozy přestaly potahovat zimmeritem. Koncem roku 1944 bylo vyměněno výfukové potrubí, které bylo opatřeno pojistkou plamene, běžnou pro PzKpfw IV Sd.Kfz.161/2 Ausf.J. Od listopadu 1944 byla na střechu srubu umístěna čtyři hnízda pro instalaci 2tunového jeřábu. Změnil se tvar krytů brzdového prostoru v přední části skříně. Zároveň byly odstraněny ventilační otvory v krytech. Tažné náušnice zesílené. Plátěná markýza mohla být natažena přes bojový prostor, aby byla chráněna před deštěm. Všechny vozy dostaly standardní 5 mm boční lem („Schuerzen“).
Projekt výzbroje „Jagdpanzer“ IV/70 s kanónem 88 mm Pak 43L/71
Po vyčerpání zásob vodicích kol pro Jagdpanzer IV byla koncem února-začátkem března 1945 kola z PzKpfw IV Ausf.N. Dodatečně byly stroje vybaveny kryty výfuků a změněna byla konstrukce krytu zaměřovače na střeše kabiny.
Výroba stíhačů tanků „Jagdpanzer“ IV/70 měla být nasazena v podniku společnosti „Vogtlandische Maschinenfabrik AG“ v saském Plauenu. Vydání začalo v srpnu 1944. V srpnu bylo smontováno 57 vozů. V září činilo vydání 41 vozů a v říjnu 1944 dosáhlo 104 vozů. V listopadu a prosinci 1944 bylo vyrobeno 178 a 180 Jagdpanzerů IV/70.
„Jagdpanzer“ IV/70(A) se dvěma válečky s vnitřním tlumením nárazů
a síťované síta
V lednu 1945 byla výroba zvýšena na 185 vozidel. V únoru výroba klesla na 135 vozidel a v březnu klesla na 50. 19., 21. a 23. března 1945 byly závody v Plauenu masivně bombardovány a prakticky zničeny. Ve stejné době byly prováděny bombardovací útoky na dodavatele, například na firmu „Zahnradfabrik“ ve Friedrichshafenu, která vyráběla převodovky.
Celkem se vojákům podařilo do konce války uvolnit 930 Jagdpanzerů IV/70(V). Po válce bylo několik vozů prodáno do Sýrie, pravděpodobně přes SSSR nebo Československo. Ukořistěná vozidla byla použita v bulharské a sovětské armádě. Podvozek "Jagdpanzer" IV/70(V) měl čísla v rozmezí 320651-321100.
Tato samohybná jednotka byla vyvinuta v roce 1942 za účelem posílení protitankové obrany, vytvořená na bázi tanku T-IV a měla velmi nízký svařovaný trup s racionálním sklonem čelních a bočních pancéřových plátů. Tloušťka čelního pancíře byla ve srovnání s pancířem tanku zvýšena téměř jedenapůlkrát. Bojový prostor a ovládací prostor byly v přední části instalace, napájecí prostor byl v zadní části. Stíhač tanků byl vyzbrojen 75 mm protitankovým dělem s délkou hlavně 48 ráží, který byl namontován na obráběcím stroji v bojovém prostoru. Venku byla zbraň zakryta masivní litou maskou.
