Indický oceán během druhé světové války, část 3

Gurkas, podporovaný středními tanky M3 Grant, smete japonské jednotky ze silnice Imphal Kohima v severovýchodní Indii.

Na začátku druhé světové války byl Indický oceán mimořádně důležitou komunikační cestou pro spojence, zejména Brity, k přepravě zásob a vojáků z kolonií na Dálném východě a Oceánii. Úspěchy Japonců dramaticky změnily situaci: některé kolonie byly ztraceny, zatímco jiné se staly frontovými státy, které musely bojovat o přežití samy.

V listopadu 1942 byla pozice Britů v Indickém oceánu jasně horší než o rok dříve, ale katastrofa slibovaná na začátku roku byla daleko. Spojenci ovládali oceán a mohli dodávat náklad jak do Indie, tak – přes Persii – do Sovětského svazu. Nicméně, ztráta Singapuru znamenala, že cesty mezi Británií a Austrálií a Novým Zélandem byly zkráceny. Bezpečnost těchto dvou majetků již nezávisela na Londýně, ale na Washingtonu.

Exploze munice na lodi m/s "Neptun" způsobila největší ztráty při bombardování přístavu v Darwinu. Minolovka HMAS Deloraine, viditelná v popředí, však tuto tragickou událost přežila.

Nicméně, hrozba pro Austrálii a Nový Zéland japonským útokem byla malá. Na rozdíl od dodnes živé americké propagandy nebyli Japonci bláznivými militaristy přemoženými touhou dobýt celý svět, ale racionálními stratégy. Doufali, že válka, kterou zahájili útokem na Pearl Harbor v roce 1941, bude probíhat podle stejného scénáře jako válka s Ruskem v letech 1904-1905: nejprve zaujmou obranné pozice, zastaví nepřátelskou protiofenzívu a poté vyjednají mír. Britská protiofenzíva mohla přijít z Indického oceánu, americká protiofenzíva z Pacifiku. Spojenecká protiofenzíva z Austrálie byla odsouzena k uvíznutí na jiných souostrovích a nepředstavovala pro Japonsko přímou hrozbu. (Skutečnost, že se o to pokusil, byly způsobeny drobnými důvody - většinou politickými - které může symbolizovat generál Douglas MacArthur, který se chce za každou cenu vrátit na Filipíny.)

I když Austrálie nebyla pro Japonsko strategickým cílem, měla potenciální operační význam. Ještě před rokem 1941 velitel – pozdější admirál – Sadatoshi Tomioka, náčelník operací císařského námořního štábu, navrhl, aby místo útoku na Havaj – což vedlo k Pearl Harboru a Midway – zaútočilo na Fidži a Samou a poté na Nový Zéland. Očekávaná americká protiofenzíva tak měla směřovat nikoli přímo na japonské ostrovy, ale do jižního Pacifiku. Útok na Nový Zéland by byl akcí více v souladu s předpoklady japonského válečného plánu, ale objektivní faktory tomu zabránily.

Námořní velení rozhodlo, že k dobytí severních provincií Austrálie budou stačit tři divize a postarají se o ně lodě s výtlakem asi 500 000 hrubých tun. Velitelství císařské armády se těmto výpočtům vysmívalo, určilo minimální sílu pro 10 divizí a požadovalo tonáž 2 000 000 hrubých tun pro jejich zásobování. Jednalo se o větší síly a prostředky, než jaké byly použity při výbojích v roce 1942 od Barmy přes Malajsko a Nizozemskou Indii až po Filipíny. To byly síly, které Japonsko nemohlo postavit, celá její obchodní flotila měla výtlak 6 500 000 hrubých tun.

Návrh na invazi do Austrálie byl definitivně zamítnut v únoru 1942, kdy se po dobytí Singapuru uvažovalo o dalších vojenských krocích. Japonci se rozhodli pro invazi na Havaj, která skončila porážkou Japonců u Midway. Dobytí Nové Guineje mělo být jakousi sabotážní činností, ale po bitvě v Korálovém moři byl plán odložen. Za zmínku stojí vzájemná závislost: bitva v Korálovém moři byla svedena měsíc před bitvou o Midway a ztráty v první bitvě přispěly k porážce Japonců ve druhé. Pokud by však byla bitva o Midway pro Japonce úspěšná, plány na dobytí Nové Guineje by s největší pravděpodobností byly obnoveny. Takovou sekvenci ukázali Japonci při pokusu dobýt ostrov Nauru - to bylo také součástí sabotážního plánu před invazí na Havaj - nuceni ustoupit v květnu 1942, operaci zopakovali v srpnu.