Sbohem Hello Kitty nebo Yamaha MT-03 podle Tina's Experience

Mám rád japonskou kulturu, v Zemi vycházejícího slunce jsem byl už dvakrát, takže tuším, že slogan je na místě. Ale ne proto, že by to byla nějaká nemocná kultura temných lidí, kteří se jen zřídka usmívají. Naproti tomu v Japonsku je úsměv standardem a dívky po čtyřicítce a starší se stále chichotají každé maličkosti. Japonci mají ale stinnou stránku, která se projevuje ve „dne“ s nástupem noci. V tomto smyslu chápu i ostrost ocelové bestie, se kterou jsem uháněl od soumraku do úsvitu – jako manifest temnoty na dvou kolech, jejichž ergonomie umožňuje pevně ji obejmout nohama (svalnatý předek, minimalistický zadní) a splynout s ním, jako s temnotou. Sbohem, Hello Kitty, přišla noc a já jsem čekal. Takže jako. Chci vyměnit svou růžovou motorkářskou bundu za černou kůži. Touha je instinktivní, ale tak mi funguje Yamaha, jak jí říká můj katalánský přítel.

Silničáři, který umí jezdit i s řidičským průkazem A2 a vychází z modelu YZF-R3, konstruktéři mírně zvedli řídítka, ubrali hodně váhy, vrátili pedály a vytvořili tak posed, který je nic menšího, než připraven skočit do tmy. Řízení Yamahy není nikdy ospalé, i když to od jezdce nevyžaduje mnoho, ať už jde o motorkářskou odbornost nebo hrdinství. Je lehký, ovladatelný, má měkkou spojku, rychlou převodovku, nejlepší točivý moment ve své třídě a svižný motor. Na první rychlostní stupeň ujede jen pár metrů, je vítězkou v městských ulicích mezi třetím a čtvrtým, šampiónkou v úzkých zatáčkách úzkých uliček a na dálnici vypadá sebevědomě. To je pravda, nechal jsem svou Yamahu vinětovat a navzdory mnoha úsudkům kolegů mužských novinářů zpochybňujících řízení MT-03 jsem narazil na několik mýtných stanic. Možná mi pomáhá, že mám 55 liber, ale na konci dne je tohle můj test. Yamahata je všestranná, originální, dostatečně fenomenální a já si za tím stojím.

Text: Tina Torelli

Foto: Petr Kavchich