Slavný nájezd velitele Milla

Millovou vlajkovou lodí od rallye po Dardanely je torpédový člun Spica v La Spezia. Foto NHHC

Nálet torpédových člunů na Dardanely v červenci 1912 nebyl nejdůležitější bojovou operací italské flotily během války v Trypillii (1911-1912). Tato operace se však stala jedním z nejslavnějších úspěchů Regia Marina v tomto konfliktu.

Válka, kterou Itálie vyhlásila Osmanské říši v září 1911, se vyznačovala zejména značnou převahou italské flotily nad tureckou. Ten nebyl schopen odolat modernějším a početnějším lodím Regina Marina. Střety mezi námořnictvem obou konfliktních zemí nebyly rozhodující bitvy, a pokud k nim přece jen došlo, jednalo se o jednostranné souboje. Na samém počátku války se skupina italských torpédoborců (torpédoborců) vypořádala s tureckými loděmi na Jadranu a následné bitvy vč. v zátoce Kunfuda (7. ledna 1912) a poblíž Bejrútu (24. února 1912) potvrdil převahu italského loďstva. V boji hrály důležitou roli vyloďovací operace, díky nimž se Italům podařilo dobýt pobřeží Tripolitánie a také ostrovy souostroví Dodekanés.

I přes tak jasnou převahu na moři se Italům nepodařilo zlikvidovat významnou část tureckého loďstva (tzv. manévrovací eskadru, skládající se z bitevních lodí, křižníků, torpédoborců a torpédových člunů). Italské velení bylo stále znepokojeno samotnou přítomností tureckého loďstva v dějišti operací. Nenechala se vtáhnout do rozhodující bitvy, v níž, jak se Italové domnívali, budou osmanské lodě nevyhnutelně poraženy. Přítomnost těchto sil donutila Italy udržovat pohotovostní lodě schopné reagovat na případné (byť nepravděpodobné) nepřátelské akce, zejména vyčlenit jednotky ke střežení konvojů – nezbytné pro zajištění posil a vybavení pro jednotky bojující v Tripolitanii. To zvýšilo náklady na válku, které byly již kvůli vleklému konfliktu velmi vysoké.

Velení Regia Marina dospělo k závěru, že existuje pouze jeden způsob, jak prolomit patovou situaci v námořním boji s Tureckem - neutralizovat jádro nepřátelské flotily. Nebyl to snadný úkol, protože Turci, znali slabosti své flotily, se rozhodli usadit se na zdánlivě bezpečném místě, tedy v Dardanelách, v kotvišti v Nara Burnu (Mys Nagara), 30 km od vstupu do průliv .

Poprvé v probíhající válce vyslali Italové flotilu proti takto ukrytým tureckým lodím 18. dubna 1912, kdy se objevila eskadra bitevních lodí (Vittorio Emanuele, Roma, Napoli, Regina Margherita, Benedetto Brin, Ammiraglio di Saint-Bon“ a „Emmanuele“ Filiberto), obrněné křižníky („Pisa“, „Amalfi“, „San Marco“, „Vettor Pisani“, „Varese“, „Francesco Ferruccio“ a „Giuseppe Garibaldi“) a flotila torpédových člunů – pod příkaz vadm. Leone Vialego - plavalo se asi 10 km od vstupu do úžiny. Akce však skončila až ostřelováním tureckých pevností; šlo o selhání italského plánu: viceadmirál Viale doufal, že vystoupení jeho týmu přinutí tureckou flotilu vyplout na moře a povede k bitvě, jejíž výsledek díky velké přesile Italů nebyl nijak obtížný. předvídat. předpovědět. Turci však zachovali chladnou hlavu a z úžin se nevzdálili. Objevení se italské flotily před úžinami pro ně nebylo velkým překvapením (...), proto se připravovali (...) každou chvíli odrazit útočníka. Za tímto účelem přemístily turecké lodě posily na ostrovy v Egejském moři. Navíc se na radu britských důstojníků rozhodli svou slabší flotilu neposadit do moře, ale využít ji v případě možného útoku na úžiny k podpoře pevnostního dělostřelectva.