Pákistánské letectvo

Budoucnost pákistánského bojového letectví spočívá v letadle Chengdu JF-17 Thunder, navrženém v Číně, ale vyráběné licenčně v Pákistánu.

Pákistánské letectvo, postavené na britské tradici, dnes představuje významnou sílu v regionu, využívající neobvyklou kombinaci amerického a čínského vybavení i vybavení z jiných zemí. Pákistán buduje obrannou nezávislost na základě jaderného odstrašování, ale nezanedbává konvenční způsoby obrany, a to jak z hlediska odstrašení potenciálního protivníka, tak z hlediska samotného vedení nepřátelských akcí.

Pákistán, respektive Pákistánská islámská republika, je země ležící v jižní části Střední Asie, rozlohou téměř 2,5krát větší než Polsko, s populací více než 200 milionů občanů. Tato země má na východě velmi dlouhou hranici s Indií – 2912 km, se kterou měla „vždy“ hraniční spory. Na severu hraničí s Afghánistánem (2430 km) a mezi Indií a Afghánistánem - s Čínskou lidovou republikou (523 km). Na jihozápadě hraničí také Pákistán s Íránem – 909 km. Má přístup z jihu do Indického oceánu, délka pobřeží je 1046 km.

Pákistán je napůl nížinatý, napůl hornatý. Východní polovinu, s výjimkou samotné severní části, tvoří údolí táhnoucí se povodím řeky Indus (3180 km), protékající od severovýchodu k jihozápadu, od hranic s Čínskou lidovou republikou až po břehy řeky. Indický oceán (Arabské moře). Tímto údolím prochází z hlediska obrany nejdůležitější hranice s Indií. Severozápadní polovina země podél hranic s Íránem a Afghánistánem je zase hornatá oblast s pohořím patřícím do Hindúkuše – pohoří Sulejman. Jejich nejvyšší vrchol je Takht-e-Suleiman – 3487 m n. m. Na severním cípu Pákistánu je zase část pohoří Karakoram s nejvyšším vrcholem K2, 8611 m n. m.

Celý Kašmír, jehož většina je na indické straně, je velkou spornou oblastí mezi oběma zeměmi. Pákistán věří, že jeho státem kontrolovanou část Kašmíru obývají muslimové, a tedy Pákistánci. Oblast na indické straně demarkační čáry, na kterou si Pákistán činí nárok, je ledovec Siachen na čínsko-indo-pákistánské hranici. Indie zase požaduje kontrolu nad celým Kašmírem, včetně části ovládané Pákistánem, a dokonce i nad některými územími, které Pákistán dobrovolně předal ČLR. Indie se také snaží zrušit autonomii své části Kašmíru. Další spornou oblastí je Sir Creek v deltě Indu, což je vymezení plavební dráhy, i když tato zátoka nemá žádný přístav a celá oblast je bažinatá a téměř neobydlená. Proto je spor téměř bezpředmětný, ale spor o Kašmír nabývá velmi ostrých podob. Dvakrát, v letech 1947 a 1965, došlo o Kašmír mezi Indií a Pákistánem k válce. Třetí válka v roce 1971 se zaměřila na odtržení východního Pákistánu, což vedlo ke vzniku nového státu podporovaného Indií, dnes známého jako Bangladéš.

Indie má jaderné zbraně od roku 1974. Jak by se dalo očekávat, od tohoto okamžiku ustaly rozsáhlé války mezi oběma zeměmi. Pákistán však také zahájil svůj vlastní jaderný program. Práce na pákistánských jaderných zbraních začaly v lednu 1972. Práce vedl více než čtvrt století jaderný fyzik Munir Ahmad Khan (1926-1999). Nejprve byla vytvořena infrastruktura pro výrobu obohaceného plutonia. Od roku 1983 několik tzv. studených testů, kdy se atomy dají rozdělit na náboje pod kritickou hmotností, což zabrání spuštění řetězové reakce a vede k samotnému jadernému výbuchu.

Munir Ahmad Khan důrazně obhajoval kulovou nálož typu imploze, ve které jsou všechny prvky kulovitého pláště vhozeny dovnitř konvenčními výbušninami, slepí se ve středu dohromady a vytvoří hmotu nad kritickou hodnotou s vysokou hustotou, což urychluje reakce. Na jeho žádost byla vyvinuta technologie výroby obohaceného plutonia elektromagnetickou metodou. Jeden z jeho hlavních spolupracovníků, Dr. Abdul Qadeer Khan, obhajoval jednodušší náboj typu „pistole“, kdy se proti sobě střílejí dva náboje. Jedná se o jednodušší metodu, ale méně efektivní pro dané množství štěpného materiálu. Dr. Abdul Qadeer Khan také obhajoval použití obohaceného uranu místo plutonia. Pákistán koneckonců vyvinul zařízení na výrobu jak obohaceného plutonia, tak vysoce obohaceného uranu.

Posledním testem pákistánské jaderné způsobilosti byl test v plném rozsahu 28. května 1998. V tento den bylo v pohoří Ras Koh poblíž afghánských hranic provedeno pět simultánních testů s výtěžností exploze asi 38 kt, všechny nálože byly implozivní uran. O dva dny později byl proveden jediný test s explozí o síle asi 20 kt. Tentokrát byla místem výbuchu poušť Haran (něco přes 100 km jihozápadně od předchozího místa), což je zvláštní, protože se jedná o území národního parku... Všechny výbuchy byly v podzemí a radiace nevypukla. Zajímavostí tohoto druhého pokusu (šestého pákistánského jaderného výbuchu) bylo, že ačkoli tentokrát šlo o nálož implozního typu, místo obohaceného uranu bylo použito plutonium. Pravděpodobně se tak prakticky porovnaly účinky obou typů materiálů.

V roce 2010 Američané oficiálně odhadli pákistánskou rezervu 70-90 hlavic pro balistické střely a letecké pumy s výtěžností 20-40 kt. Pákistán se nesnaží postavit supervýkonné termonukleární hlavice. V roce 2018 se pákistánský jaderný arzenál odhadoval na 120–130 jaderných hlavic pro rakety a letecké bomby.

Jaderná doktrína Pákistánu

Od roku 2000 vyvíjí strategii, připravenost a praktické použití jaderných zbraní výbor známý jako National Command. Je to civilně-vojenská organizace vedená premiérem Imranem Khanem. Vládní výbor tvoří ministr zahraničních věcí, ministr vnitra, ministr financí, ministr obrany a ministr obranného průmyslu. Ze strany vojenského velení předseda náčelníků generálních štábů generál Nadim Raza a náčelníci štábů všech složek ozbrojených sil: pozemních sil, letectva a námořních sil. Pátý voják je šéfem konsolidovaného vojenského zpravodajství, šestý je ředitelem odboru strategického plánování Výboru náčelníků štábů. Poslední dva nesou hodnost generálporučíka, zbývající čtyři bojové - hodnost generála (čtyři hvězdy). Sídlem PNCA (Pakistan National Command) je hlavní město státu Islámábád. Výbor také činí zásadní rozhodnutí týkající se samotného použití jaderných zbraní.

V souladu se současnou jadernou doktrínou Pákistán uplatňuje jaderné odstrašení na čtyřech úrovních:

• veřejně nebo diplomatickou cestou varovat před použitím jaderných zbraní;
• domácí jaderné varování;
• taktický jaderný úder proti nepřátelským jednotkám na jeho území;
• útok na vojenská zařízení (pouze objekty vojenského významu) na nepřátelském území.

Pokud jde o rozhodnutí použít jaderné zbraně, oficiálně se uvádí, že existují čtyři prahy, za kterými Pákistán použije vlastní jaderné zbraně. Podrobnosti nejsou známy, ale z oficiálních projevů, prohlášení a pravděpodobně tkz. Jsou známy následující spravované úniky:

• prostorový práh – když nepřátelské jednotky překročí určitou hranici v Pákistánu. Předpokládá se, že toto je hranice řeky Indus a samozřejmě je to indická armáda – pokud zatlačí pákistánská vojska do hor v západní části země, pak Pákistán odpálí indické síly;
• práh vojenské schopnosti – bez ohledu na hranici, které nepřátelské síly dosáhnou, pokud by v důsledku bojů Pákistán ztratil většinu svého vojenského potenciálu, což by znemožnilo další účinnou obranu, pokud by nepřítel neustal nepřátelství, použití jaderných zbraní zbraně jako prostředek kompenzace síly ;
• ekonomický práh – pokud by protivník vedl k úplnému ochromení ekonomiky a ekonomického systému, zejména kvůli námořní blokádě a zničení kritické průmyslové, dopravní nebo jiné infrastruktury související s ekonomikou, jaderný útok by protivníka donutil zastavit takové činnosti;
• politický práh – pokud zjevné akce nepřítele vedly k vážné politické destabilizaci Pákistánu, například zabitím jeho vůdců, což vyvolalo nepokoje přecházející v občanskou válku.

Dr. Farrukh Salim, politolog a specialista na mezinárodní bezpečnost z Islámábádu, má významný vliv na hodnocení hrozeb a vývoj pákistánské obranné doktríny. Jeho práci bere stát i vojenské vedení velmi vážně. Právě z jeho práce pochází oficiální hodnocení hrozeb pro Pákistán: vojenské hrozby, tzn. možnost konvenční invaze do Pákistánu, jaderné hrozby, tzn. možnost Indie použít jaderné zbraně proti Pákistánu (nepředpokládá se, že by jiné státy ohrožovaly Pákistán jadernými zbraněmi), teroristické hrozby – ukazuje se, že problémem v Pákistánu jsou boje mezi frakcemi islámu, šíitů a sunnitů a mělo by Je třeba mít na paměti, že sousední Írán je šíitský stát a Pákistán je převážně sunnitský.

Sektářský terorismus dosáhl vrcholu v roce 2009, ale s pomocí Spojených států se hrozba podařilo snížit do zvládnutelných rozměrů. Což neznamená, že terorismus v této zemi nezůstává hrozbou. Další dvě identifikované hrozby jsou kybernetické útoky a ekonomické hrozby. Všech pět bylo identifikováno jako nebezpečí, která je třeba brát vážně a přijmout vhodná protiopatření.