Půl století Unie část 2

Půl století do Unie

Rozbor letů kosmických lodí Sojuz-2 a -3 ukázal, že obě lodě odůvodňovaly naděje do nich vkládané. Pokud by neselhal lidský faktor, nejdůležitější bod letového plánu – jejich spojení – by byl hotový. V této situaci bylo možné zkusit zopakovat úkol, pro který byla kosmická loď 7K-OK postavena – vzájemný test, spojení na oběžné dráze a přechod astronautů z jedné lodi na druhou po jejich povrchu.

7K-OK - s různým štěstím

Proč astronauti chodí po povrchu? Předně proto, že se tak sovětský lunaraut na oběžné dráze kolem Měsíce musel dostat z orbiteru na expediční loď a zpět a tuto operaci bylo nutné pečlivě nacvičit v blízkosti Země. Let Sojuz-4 a Sojuz-5 v naprosté většině svých prvků proběhl správně - lodě se setkaly a spojily od prvního přiblížení na přistání. Při přechodu ztratil Eliseev kameru a Khrunov se zamotal do napájecích kabelů obleků, na celkový výsledek experimentu to ale nemělo vliv.

Mnohem nebezpečnější situace nastala, když se Sojuz-5 vrátil na Zemi. Oddíl POO se od landeru neoddělil a loď začala vstupovat do atmosféry s holým nosem. Ocelo-titanový rám poklopu se začal tavit, jeho pryžové vnitřní těsnění se zcela rozpadlo a do přistávacího modulu se začaly dostávat plyny ze spalování ablačního štítu. Na poslední chvíli byl stoupajícím žárem spuštěn záložní separační systém a po opuštění PAO byl lander v pozici pro invazi a balistické přistání.

Volynov byl doslova vteřiny od smrti. Samotný konec letu měl také daleko k tomu, čemu se obvykle říká měkké přistání. Padák měl problém se stabilizací sestupového vozidla při rotaci podél své podélné osy, což málem vedlo ke zborcení jeho vrchlíku. Silný dopad na zemský povrch způsobil četné zlomeniny kořenů zubů horní čelisti astronauta. Tím je dokončena první etapa výzkumu letu 7K-OK.

K jeho výrobě bylo potřeba třináct lodí, nebo, jak se tehdy říkalo, strojů, místo plánovaných čtyř. Termín plnění úkolů byl také opakovaně prodlužován, místo jara 1967 byly dokončeny až o téměř dva roky později. Do této doby bylo jasné, že závod s Američany na Měsíc byl definitivně ztracen, konkurenti takové lety úspěšně provedli a do konce roku 1966 již mnohokrát. I požár Apolla, který si vyžádal životy celé jeho posádky, zdržel program jen o rok a půl.

V této situaci lidé začali přemýšlet, co dělat se zbývajícími OK loděmi. Na podzim (což znamená po úspěšném přistání posádky Apolla 11 na Měsíci) byly v denních intervalech vypouštěny tři kosmické lodě Sojuz. Dva z nich (7 a 8) se měly spojit a třetí (6) měl manévr střílet ze vzdálenosti 300 až 50 m. Bohužel se ukázalo, že přibližovací systém Igla na Sojuzu-8 nefungoval . . Nejprve byly obě lodě od sebe vzdáleny několik kilometrů, pak se vzdálenost snížila na 1700 m, ale to bylo pětkrát více, než se člověk mohl pokusit přiblížit ručně. Na druhé straně optický experiment posádky Sojuzu-7 „Olovo“ (detekce odpálení balistických raket), stejně jako metalurgický experiment „Vulcano“ (testování elektrického svařování kovů v odtlakovaném obytném prostoru Sojuzu- 6 kosmická loď) se ukázal jako úspěšný.