Reflexe Filipín 1944-1945
Vyloďovací čluny s vojáky se 20. října 1944 přibližují k plážím Leyte. Pro vylodění bylo vybráno východní pobřeží ostrova a hned se na něm vylodily čtyři divize ve dvou sborech – všechny z americké armády. Námořní pěchota se s výjimkou dělostřelecké jednotky neúčastnila operací na Filipínách.
Největší spojenecká námořní operace v Pacifiku byla filipínská kampaň, která trvala od podzimu 1944 do léta 1945. jejich fyzická ztráta jak z prestižního, tak z psychologického hlediska. Japonsko bylo navíc prakticky odříznuto od své zdrojové základny v Indonésii, Malajsku a Indočíně a Američané dostali pevnou základnu pro závěrečný skok – na japonské domovské ostrovy. Filipínská kampaň v letech 1944-1945 byla vrcholem kariéry Douglase MacArthura, amerického „pětihvězdičkového“ generála, jednoho ze dvou velkých velitelů pacifických operací.
Douglas MacArthur (1880-1962) absolvoval summa cum laude z West Point v roce 1903 a byl přidělen ke sboru inženýrů. Ihned po absolvování akademie odjel na Filipíny, kde stavěl vojenská zařízení. Byl velitelem sapérské roty ve Fort Leavenworth v USA a v letech 1905-1906 cestoval se svým otcem (generálmajorem) do Japonska, Indonésie a Indie. V roce 1914 se zúčastnil americké trestné expedice do mexického přístavu Veracruz během mexické revoluce. Za své aktivity v oblasti Veracruz mu byla udělena čestná medaile a brzy byl povýšen na majora. Účastnil se bojových akcí první světové války jako náčelník štábu 42. pěší divize, povýšil do hodnosti plukovníka. V letech 1919-1922 byl velitelem vojenské akademie West Point v hodnosti brigádního generála. V roce 1922 se vrátil na Filipíny jako velitel Manilské vojenské oblasti a poté velitel 23. pěší brigády. V roce 1925 se stal generálmajorem a vrátil se do Spojených států, aby převzal velení sboru 1928 v Atlantě ve státě Georgia. V letech 1930-1932 sloužil opět ve filipínské Manile a poté jako vůbec nejmladší nastoupil na pozici náčelníka štábu americké armády ve Washingtonu, přičemž se dostal až do hodnosti čtyřhvězdičkového generála. Od XNUMX byl major Dwight D. Eisenhower pobočníkem generála MacArthura.
V roce 1935, kdy skončilo MacArthurovo působení ve funkci náčelníka štábu americké armády, získaly Filipíny částečnou nezávislost, i když zůstaly do jisté míry závislé na Spojených státech. První filipínský prezident po získání nezávislosti Manuel L. Quezon, přítel zesnulého otce Douglase MacArthura, oslovil tohoto otce s žádostí o pomoc s organizací filipínské armády. MacArthur brzy dorazil na Filipíny a získal hodnost filipínského maršála, zatímco zůstal americkým generálem. Na konci roku 1937 odešel generál Douglas MacArthur do výslužby.
V červenci 1941, když prezident Roosevelt tváří v tvář hrozbě války v Pacifiku povolal filipínskou armádu do federální služby, jmenoval MacArthura znovu do aktivní služby v hodnosti generálporučíka a v prosinci byl povýšen do stálého hodnost generála. Oficiální funkcí MacArthura je velitel armády Spojených států na Dálném východě – Armádních sil Spojených států na Dálném východě (USAFFE).
Po dramatické obraně Filipín 12. března 1942 přeletěl bombardér B-17 MacArthura, jeho ženu a syna a několik jeho štábních důstojníků do Austrálie. 18. dubna 1942 bylo vytvořeno nové velení - Jihozápadní Pacifik - a jeho velitelem se stal generál Douglas MacArthur. Byl zodpovědný za operace spojeneckých sil (převážně amerických) od Austrálie přes Novou Guineu, Filipíny, Indonésii až po pobřeží Číny. Bylo to jedno ze dvou velitelství v Pacifiku; šlo o oblast s velkým počtem pozemních oblastí, proto byl do čela tohoto velení postaven generál pozemních sil. Admirál Chester W. Nimitz měl zase na starosti centrální pacifické velení, kterému dominovaly námořní oblasti s relativně malými souostrovími. Vojska generála MacArthura podnikla dlouhý a tvrdohlavý pochod na Novou Guineu a Papuské ostrovy. Na jaře 1944, kdy Japonské impérium již začalo praskat ve švech, vyvstala otázka – co dál?
Budoucí akční plány
Na jaře 1944 už bylo všem jasné, že se blíží okamžik definitivní porážky Japonska. V akčním poli generála MacArthura byla původně plánována invaze na Filipíny a poté na Formosu (nyní Tchaj-wan). Zvažovala se i možnost útoku na Japonci okupované pobřeží Číny před invazí na japonské ostrovy.
V této fázi se rozproudila diskuse, zda je možné obejít Filipíny a zaútočit přímo na Formosu jako vhodnou základnu, ze které by se dalo zaútočit na Japonsko. Tuto možnost hájil adm. Ernest King, náčelník námořních operací ve Washingtonu (tedy faktický vrchní velitel amerického námořnictva) a – prozatímně – také generál George C. Marshall, náčelník štábu americké armády. Většina velitelů v Pacifiku, především generál MacArthur a jeho podřízení, však považovali útok na Filipíny za nevyhnutelný – z mnoha důvodů. Adm. Nimitz se přiklonil k vizi generála MacArthura, nikoli k vizi Washingtonu. Bylo pro to mnoho strategických, politických a prestižních důvodů a v případě generála MacArthura se objevila i obvinění (ne bezdůvodně), že se řídil osobními pohnutkami; Filipíny byly téměř jeho druhým domovem.
