Osvobození pobaltských států Rudou armádou, část 2
Vojáci SS na cestě k přední linii obrany v kapse Kurland; 21. listopadu 1944
Dne 3. září 21 vojska 1944. pobaltského frontu, využívající úspěchu Leningradského frontu, dokončila průlom obrany nepřítele do plné taktické hloubky. Po krytí ústupu operační skupiny Narva směrem k Rize se němečtí nájezdníci před Maslennikovovou frontou sami vzdali svých pozic – a to velmi rychle: sovětská vojska je pronásledovala v autech. 23. září formace 10. tankového sboru osvobodily město Valmiera a 61. armáda generála Pavla A. Belova operující na levém křídle fronty se stáhla do oblasti města Smiltene. Jeho jednotky ve spolupráci s jednotkami 54. armády generála S. V. Roginského dobyly město Cesis až do rána 26. září.
2. Předtím Baltská fronta prolomila obrannou linii Cesis, ale tempo jejího pohybu nepřesáhlo 5-7 km za den. Němci nebyli poraženi; ustupovali spořádaně a obratně. Nepřítel uskočil zpět. Zatímco některé jednotky držely své pozice, jiní, kteří ustoupili, připravovali nové. A pokaždé jsem musel znovu prorazit nepřátelskou obranu. A bez něj se nám před očima drolily skrovné zásoby munice. Armády byly nuceny prorazit v úzkých úsecích – 3-5 km širokých. Oddíly udělaly ještě menší mezery, do kterých se hned zavedly druhé hody. V této době rozšířili přední část průlomu. Během posledního dne bojů pochodovali dnem i nocí... 2. pobaltský front se pomalu blížil k Rize a zlomil nejsilnější odpor nepřítele. S velkým úsilím jsme dosáhli každého milníku. Maršál Vasilevskij, který podával vrchnímu vrchnímu veliteli zprávy o průběhu operací v Pobaltí, to však vysvětloval nejen složitým terénem a urputným odporem nepřítele, ale také tím, že fronta byla špatně chráněna. manévrující pěchoty a dělostřelectva souhlasil s chutí jednotek na přesuny po silnicích, neboť držel v záloze pěší formace.
Baghramjanovy jednotky se v té době zabývaly odrážením protiútoků 3. tankové armády generála Rause. 22. září se jednotkám 43. armády podařilo zatlačit Němce severně od Baldone. Pouze v pásmu 6. gardové armády, posílené 1. tankovým sborem a kryjícím levé křídlo nárazové skupiny fronty, při přístupu k Rize z jihu, se nepříteli podařilo proniknout obranou sovětských vojsk nahoru do 6 km.
Do 24. září německé jednotky operující proti levému křídlu Leningradské fronty ustoupily do Rigy a zároveň se opevňovaly na Moonsundských ostrovech (nyní západoestonské souostroví). V důsledku toho byla fronta skupiny armád „Sever“, i když v bojích oslabena, ale zcela si zachovala svou bojeschopnost, snížena z 380 na 110 km. To umožnilo jeho velení výrazně zhustit seskupení jednotek ve směru na Rigu. Na 105kilometrové linii „Sigulda“ mezi Rižským zálivem a severním pobřežím Dviny se bránilo 17 divizí a přibližně na stejné frontě jižně od Dviny k Auce – 14 divizí, včetně tří tankových divizí. S těmito silami, které zaujaly předem připravená obranná postavení, hodlalo německé velení zastavit postup sovětských vojsk a v případě neúspěchu stáhnout skupinu armád Sever do Východního Pruska.
Na konci září dosáhlo devět sovětských armád obranné linie "Sigulda" a drželo se zde. Tentokrát nebylo možné rozbít nepřátelské uskupení, píše generál Shtemienko. - Bojem se stáhla na předem připravenou linii, 60-80 km od Rigy. Naše jednotky soustředěné na přístupech k lotyšskému hlavnímu městu se doslova prokousaly obranou nepřítele a metodicky ho zatlačovaly metr po metru zpět. Toto tempo operace nevěštilo rychlé vítězství a bylo pro nás spojeno s velkými ztrátami. Sovětské velení si stále více uvědomovalo, že nepřetržité frontální útoky na současné směry nepřinášejí nic jiného než nárůst ztrát. Velitelství nejvyššího vrchního velení bylo nuceno přiznat, že operace u Rigy se vyvíjela špatně. Proto bylo 24. září rozhodnuto přesunout hlavní úsilí do oblasti Siauliai, o kterou Bagramjan požádal v srpnu, a udeřit směrem Klaipeda.
