Projekt 68K křižníky část 2
Kuibyshev na přehlídce v Sevastopolu v roce 1954. Křižníky Project 68K měly elegantní „italskou“ siluetu. Sbírka fotografií S. Balakiny prostřednictvím autora
Popis struktury - Rám
Architektonicky si lodě projektu 68 – ač zcela sovětského původu – zachovaly své „italské kořeny“: příďová paluba o délce více než 40 % délky trupu, třístupňová příďová nástavba (s designem zapůjčeným z projektu křižník 26bis) se stanovištěm řízení palby nahoře, dvěma svislými komíny s uzávěry, 4 hlavními dělostřeleckými věžemi umístěnými v párech v přídi a zádi (horní v superpozici), zadním stěžněm a zadní nástavbou s druhým řízením palby pošta. Příďový stěžeň jako takový neexistoval – nahradila jej pancéřová věžová nástavba.
Loď měla dvě pevné a dvě částečné (plošinové) paluby, procházející v přídi a zádi a také v bočních oddílech. Dvojité dno se nacházelo po celé délce pancéřové citadely (133 m). Trup je rozdělen 18 hlavními příčnými přepážkami na 19 vodotěsných oddílů. Byly zde také 2 podélné přepážky, které pokračovaly v podélnících a dosáhly spodní paluby. V přídi a zádi byl potrubní systém příčný a ve střední části - smíšený.
Při stavbě byla použita nýtovací technologie (svahy, obložení dvojitého dna a palub v rámci citadely), zbytek konstrukce trupu byl svařen.
Hlavní pancéřový pás o tloušťce 100 mm (na koncích 20 mm) a výšce 3300 mm byl natažen mezi rámy 38 a 213. Skládal se z homogenních lodních pancéřových plátů a pokrýval boky od spodní paluby nahoru, dosahoval 1300 mm pod návrhovou vodoryskou (KLV). Plechy hlavního pásu a pancéřové příčné přepážky kryjící citadelu (120 mm silné na přídi a 100 mm na zádi) byly vzájemně spojeny nýty z vysokopevnostní niklové oceli. Tloušťka pancíře paluby byla 50 mm, věž velitele - 150 mm. Podle výpočtů měl pancíř chránit životně důležité oblasti lodí a odolat nárazům. 152 mm protitankové dělostřelecké granáty střílené z kabelu 67 až 120 a 203 mm z kabelu 114-130.
Dvouhřídelová turbopárová elektrárna měla celkový výkon 126 500 koní. Tvořily ji 2 soustrojí parních turbín TV-7 s převodovkou a 6 hlavních vodotrubných parních kotlů KV-68 se zvýšenou produktivitou. Vrtule byly 2 třílisté vrtule s konstantním úhlem stoupání. Odhadovaná maximální rychlost 34,5 uzlů, plná kapacita paliva (topný olej, topný olej) 2236 tun.
- Zbraň
Křižníky projektu 68 měly zahrnovat:
- 12 děl 38 mm L/152 B-58,6 ve 4 trojhlavňových věžích MK-5,
- 8 protiletadlových děl dlouhého doletu ráže 100 mm L / 56 ve 4 záložních instalacích B-54,
- 12 děl ráže 37 mm L/68 v 6 duplikačních instalacích 66-K,
- 2 trojtrubkové 533 mm torpédomety
- 2 létající čluny startují z jednoho katapultu,
- námořní miny a hlubinné nálože.
Tříhlavňová věž MK-5 byla poloautomatická a splňovala požadavky podobných konstrukcí té doby. Byl schopen zasáhnout hladinové cíle 55 kg projektily na vzdálenost až 170 kabelů. Rychlost střelby byla až 7,5 rds/min. na kufru, tzn. 22 na věž nebo 88 na širokou stranu. Na rozdíl od věží MK-3-180 křižníků Project 26/26bis měla děla B-38 ve věžích MK-5 možnost individuálního vertikálního navádění, což zvýšilo jejich přežití v bitvě. Technický návrh věže MK-5 byl vyvinut projekční kanceláří Leningradské kovové továrny. I. V. Stalin (hlavní konstruktér A. A. Floriensky) v letech 1937-1938.
Řízení palby hlavního dělostřeleckého děla bylo rozděleno na 2 nezávislé systémy PUS „Molniya-A“ (původně označené „Motive-G“) se 2 stanovišti řízení palby KDP2-8-III (B-41-3) se dvěma 8- metrové stereoskopické dálkoměry v každém. Systémy byly vyvinuty kanceláří leningradského závodu "Elektropribor" (hlavní konstruktér S. F. Farmakovskiy).
Věže MK-5 byly vybaveny 8metrovými dálkoměry a kulomety DM-82. Rakety a pohonné náplně v azbestových kazetách byly dodávány ze skladů samostatnými výtahy.
