Wasserfall: Německá protiletadlová řízená střela
Wasserfall při umístění na odpalovací rampu. Místo a čas focení nejsou známy.
Práce na Wasserfall probíhaly v letech 1941-1945 ve výzkumném středisku v Peenemünde pod vedením Wernhera von Brauna. Projekt vycházel z předchozích zkušeností s vytvářením balistické rakety V-2. Wasserfall jako jedna z wunderwaffes vytvořených ve Třetí říši měl spolu s dalšími vyvinutými představiteli této třídy zbraní „smést“ spojenecké těžké bombardéry z německého nebe. Ale měli se Spojenci opravdu čeho bát?
Wasserfall je zařazen do tzv. zázračné Hitlerovy zbraně, která měla zvrátit nepříznivý průběh událostí na frontách 1943. světové války, jež se od roku XNUMX odehrávaly na souši, na moři i ve vzduchu, ve prospěch tzv. Třetí říše. Taková kategorizace měla negativní dopad na její celkový obraz v literatuře, kterou lze nalézt ve velkém množství publikací. Této střele byly někdy přisuzovány fantastické výkonové vlastnosti, které s ohledem na úroveň tehdejšího vývoje techniky prostě nemohla mít, objevovaly se zprávy o sestřelení letadel za její účasti nebo se objevovaly zprávy o možnostech vývoje, které němečtí inženýři nikdy nepostavili a nikde se neobjevili. Jsou dokonce na rýsovacích prknech. Dospělo se proto k závěru, že i přes populárně naučný charakter článku by se měl čtenář seznámit se seznamem nejdůležitějších bibliografických jednotek použitých při práci na textu.
Pohled na odpalovací rampu typu I pro rakety Wasserfall. Jak je vidět, měly být uloženy v dřevěných budovách, odkud se převážely na odpalovací rampy.
Německé archivy věnované raketě Wasserfall jsou poměrně početné, zvláště ve srovnání s většinou ostatních zbraní nesoucích jméno Wunderwaffe. Do dnešních dnů se v německých archivech a muzeích dochovaly minimálně čtyři složky s 54 stranami dokumentů, z toho 31 výkresů a fotografické dokumentace včetně detailních volantů, pohledů do motorového prostoru, nákresů palivových nádrží a schémat palivové soustavy. Zbytek podkladů, rovněž obohacený řadou fotografií, je doplněn o více či méně obsáhlé technické popisy konstrukčních prvků uvedených v předchozí větě a výpočty. Kromě toho existuje nejméně osm zpráv obsahujících informace o aerodynamice střely.
S využitím zmíněných německých zpráv připravili po skončení války Američané jejich překlad, díky kterému pro účely výzkumu prováděného v tuzemských obranných podnicích vytvořili minimálně dva poměrně rozsáhlé dokumenty o Wasserfall (a další konkrétně na modelových testech): Testy v aerodynamickém tunelu ke zjištění vlivu rychlosti a těžiště na manipulaci C2/E2 Design Wasserfall (8. února 1946) přeložil Hermann Schoenen a Aerodynamic Design Of The Flak Rocket, přeložil A. H. Fox. V květnu 1946 ve Spojených státech vydalo Publikační oddělení leteckého štábu kolektivní publikaci nazvanou Technical Intelligence. Dodatek obsahující mimo jiné zajímavou informaci potvrzující, že vědci pracující v Peenemünde pracovali na přibližovací pojistce pro raketu Wasserfall. To je docela zajímavé, protože někteří specialisté se obecně navzdory potvrzení z německých zdrojů domnívají, že tento typ zápalnice nebyl nikdy určen pro střelu. Publikace však neobsahuje označení jejího názvu. Podle knihy Igora Witkowského („Hitler's Unused Arsenal“, Varšava, 2015) mohl být pojistkou Marabou. Stručný popis tohoto zařízení lze nalézt v článku Friedricha von Rautenfelda v pokonferenčním svazku o vývoji německých řízených střel (Brunswick, 1957). Stojí za zmínku, že von Rautenfeld se nezmiňuje o tom, že Marabou měl být vybaven jakoukoli raketou postavenou ve Třetí říši.
