Virtuální signatáři smlouvy INF-2 sv. jeden

Sériové íránské manévrovací střely Soumar ve výrobním zařízení.

Zdá se, že v současnosti není naděje na zahájení jednání o nové smlouvě zakazující používání pozemních raket s doletem 500÷5500 km. Pokud by však taková smlouva byla uzavřena, muselo by ji podepsat mnohem více zemí, než bylo ratifikováno v roce 1988 „Dohodou o úplné likvidaci jaderných sil středního doletu“, běžně známou jako smlouva INF/INF. V té době to byly Spojené státy americké a Sovětský svaz. Takové střely jsou v současné době v držení: Čínské lidové republiky, Korejské lidově demokratické republiky, Indické republiky, Pákistánské islámské republiky, Íránské islámské republiky, Izraele, Korejské republiky, Saúdského království Arábie... což by taková smlouva potenciálně zakázala.

Politika nákupu zbraní pro íránské ozbrojené síly je poněkud neobvyklá. Tato země, exportér obrovského množství ropy (v roce 2018 její sedmý největší producent na světě), si teoreticky může dovolit nakupovat nejmodernější zbraně, stejně jako jiné země v Perském zálivu a v nedávné minulosti např. například Libye a Venezuela. Írán navíc potřebuje silnou armádu, protože je už desítky let v konfliktu se Saúdskou Arábií, používá velmi agresivní rétoriku vůči Izraeli a sám je terčem stejně agresivních prohlášení ze strany USA.

Mezitím Írán nakupuje relativně málo zbraní ze zahraničí. Po objednání velkého množství relativně jednoduchých zbraní z Ruska a Číny na počátku 90. let, zřejmě aby kompenzovala obrovské ztráty na vybavení utrpěné ve válce s Irákem, omezila Islámská republika nákupy na minimum. Nečekanou injekcí docela moderní letecké techniky byl let několika desítek iráckých letadel do Íránu během Pouštní bouře v roce 1991. Výzbroj byla do budoucna nakupována především pro jednotky protivzdušné obrany. Byly to: sovětské systémy S-200VE, ruský Tori-M1 a nakonec S-300PMU-2 a několik radarových stanic. Byly však pořizovány méně, než bylo nutné, například pro ochranu nejdůležitějších průmyslových center a vojenských objektů. Investovalo se také do čínských protilodních střel a několika typů malých raketových člunů.

Írán se místo dovozu zaměřil na nezávislost, tzn. na vývoji a výrobě vlastních zbraní. První kroky tímto směrem podnikl v 70. letech Shah Mohammad Reza Pahlavi, nejprozíravější vládce moderního Íránu. Industrializace země, sociální pokrok a sekularizace však neměly společenskou podporu, což dokázala islámská revoluce v roce 1979, po níž byla většina šáhovů úspěchů promarněna. To také znesnadnilo vytvoření válečného průmyslu. Na druhou stranu se v důsledku revoluce kromě ozbrojených sil objevil nový vnitřní pověřenec pro takovou práci - Sbor islámských revolučních gard, pasdarans. Tato formace se vyvinula jako jakási protiváha politicky nestabilních ozbrojených sil, ale rychle se prosadila a rozrostla se do velikosti paralelních sil s vlastním letectvem, námořnictvem a raketovými silami.

Pro zemi, která neměla žádnou tradici v oblasti vývoje pokročilých zbraní, a navíc její vědecká a průmyslová základna je dosti slabá, má velký význam správná volba priorit a soustředění nejlepších sil na ně, tzn. nejlépe kvalifikovaný personál a zdroje v podobě laboratorní a výrobní základny.

Při navrhování a výrobě řízených střel (známých také jako řízené střely) jsou kritické dvě oblasti – pohonné systémy a řídicí zařízení. Kluzák může vycházet z klasických leteckých řešení a hlavicí může být dokonce velkorážný dělostřelecký granát nebo letecká puma. Na druhou stranu absence moderního motoru způsobuje krátký dolet a nízkou spolehlivost střely a nedostupnost přesného řídícího zařízení velmi nízkou přesnost a nemožnost využít složitou dráhu letu, která ztěžuje detekci a zachytit raketu.

Co se týče kormidelního aparátu, v případě řízených střel je možné použít řešení z jiných zařízení. Írán se před mnoha lety zaměřil na bezpilotní prostředky, od malých taktických prostředků až po bezpilotní prostředky dlouhého doletu. Zpočátku to byly spíše primitivní stavby, ale postupně je trpělivě vylepšovali. K tomu byla použita řešení zkopírovaná z podobných zahraničních strojů. Íránští „obchodníci“ nakupovali civilní drony, kde se dalo, včetně Izraele. Opravdový hon byl také nařízen na trosky tohoto typu techniky nalezené na území ovládaném proíránskými formacemi v Sýrii, Libanonu, Iráku, Jemenu... Některá vozidla šla rovnou do Íránu, protože. především Spojené státy, ale pravděpodobně i Izrael posílaly nad území islámské republiky poměrně často a hluboko průzkumné drony. Některé havarovaly, jiné byly sestřeleny systémy protivzdušné obrany. Jednou z nejpozoruhodnějších „kapek“ byl dosud tajný americký Lockheed Martin RQ-170 Sentinel, který se téměř nezraněný dostal v prosinci 2011 do rukou Pasdaritů. Kromě úplného kopírování bezpilotních letounů a používání okopírovaných řešení při vlastním vývoji by Íránci jistě mohli řadu jejich komponentů využít při konstrukci řízených střel. Asi nejdůležitější byl kormidelní aparát. Bylo možné jak dálkové ovládání, tak inerciální kormidelní zařízení pomocí signálů z přijímačů satelitní navigace. Důležité byly i gyroskopické stabilizační systémy, vybavení autopilota atd.

Střely "Nase" (v kamufláži) a cíle "Nasser".

V oblasti raketových motorů je situace složitější. Zatímco lehké rakety mohou využívat komerční pohonné systémy, dokonce i pístové motory, moderní rakety vyžadují určité konstrukce motorů. Zkušenosti s konstruováním raketových motorů, které obvykle poskytují vysoký tah, ale mají krátkou životnost a jsou vynikající pro navádění rakety na balistickou trajektorii za normálních okolností s nízkou výtěžností, jsou málo užitečné. Střela s plochou dráhou letu je naproti tomu podobná letadlu – pohybuje se po ploché dráze pomocí zdvihu křídla a její rychlost musí být udržována nepřetržitým chodem motoru. Takový motor by měl být malý, lehký a ekonomický. Proudové motory jsou optimální pro střely dlouhého doletu, zatímco proudové motory jsou vhodnější pro vysokorychlostní střely kratšího doletu. Íránští konstruktéři neměli v této oblasti žádné zkušenosti, proto museli hledat pomoc v zahraničí.

Pro íránský program řízených střel by bylo velmi užitečné získat přístup k zahraničním strukturám pro ten či onen účel. Je známo, že íránská rozvědka byla v Iráku od konce Pouštní bouře velmi aktivní a téměř jistě zachytila ​​zbytky sestřelených raket Tomahawk. Několik z těchto raket se zjevně při prvním útoku „ztratilo“ a dopadlo na íránské území. O čtvrt století později se minimálně jedna z raket Kalibr-NK odpálená z ruských lodí v Kaspickém moři 7. října 2015 proti cílům v Sýrii zřítila a dopadla na íránské území.