Škuner-kapitán-Borchardt

Kapitán Borchardt pod plachtami v Pomořském zálivu.

Třístěžňový škuner Kapitan Borchardt je nejstarší z velkých jachet (plachetnic) plujících pod polskou vlajkou, i když zároveň její historie pod bílou a červenou je jen pár – byť zdlouhavými – okamžiky za stoletou historii. loď.

To, že po mnoha otřesech našel svůj domovský přístav ve Štětíně, je také potvrzením postupného obohacování (nebo chcete-li postupné stratifikace) společnosti, protože bez něj by obchodní plachetnice nemohla existovat. I to je projev normalizace větrnosti. Poměrně velká loď přežívá díky přesně definovaným činnostem prováděným na palubě, aniž by se uchýlila k legendám minulosti, často zavání komercializací tradice, stejně jako asertivní činnost, charakterizovaná výskytem různých ušlechtilých iniciativ ve veřejné kapse. . Pokud jde o loď samotnou, vedla extrémně rušný život, což určitým způsobem ilustruje změny probíhající v „malé lodní dopravě“ v Severním moři.

Pravidelná plavební kabotáž

Dnešní Kapitan Borchardt byl postaven v loděnici JJ Pattje und Zoon v holandském městě Waterhuizen, které se nachází na kanálu Winshoterdeep. Položení kýlu proběhlo 13. července 1917, jednotka byla příjemci předána 12. dubna následujícího roku. Ocelový škuner, postavený na čísle 113 loděnice, určený pro kabotáž a obchod s britskými přístavy, byl pojmenován „Nora“. Samotná loděnice, nyní známá jako Pattje Waterhuizen BV, se nachází na ostrově kanálu. Dnes je Waterhuizen, byť administrativně odlišný, ve skutečnosti předměstím Groningenu. Za zmínku stojí, že zmíněné město leží asi 40 km od umělého jezera Lauversmeer (v době vzniku Doupěte to bylo Waddenské moře, od kterého bylo odříznuto hrází opatřenou systémem propustků v r. 1969).

Není tedy velkou nadsázkou říci, že Borchardt byl založen ve vnitrozemských vodách, i když v Nizozemsku to má trochu jiný význam. Vzhledem k tomu, že v době předání lodi majiteli (Gustav Adolph van Veen ze Scheveningenu) ještě probíhala Velká válka, byly na jejích stranách bílé známky neutrality, skládající se z vlastního jména a prohlášení o příslušnosti k neč. válčící země (Holandsko). Zpočátku Van Veen registroval škuner v Scheveningenu (pobřežní město sousedící na severu s Haagem). Z dokumentů vyplývá, že šlo o jedinou loď této osoby, nelze tedy vyloučit, že nákup škuneru byl investicí a majitel počítal s rychlým ziskem po skončení války. Svědčí o tom fakt, že již v listopadu 1918 se provozovatelem plavidla stala rotterdamská firma NV Zeevaart-Maatschappij Albatros. Tato epizoda však neměla dlouhého trvání, neboť v červenci 1919 loď vlastnili R. Kramer a J. H. Cruise.

z Groningenu a provoz přebírá NV Zeevaart Maatschappij Groningen. Byl správcem osmi vlastních malých člunů (plachetních i motorových) a deseti předaných. Zajímavostí je, že v poslední skupině byly kromě pro nás zajímavého škuneru Harlingen (tzv. Nora), který vlastnili společně dva jednotlivci, ještě tři lodě R. Kramera. Přístavem lodi byl Delfzijl, nad ústím Ems.

Tím však série změn vlastníků a rejdařů neskončila. V květnu 1923 loď po bankrotu majitele koupil Yurien Swirs, což bylo spojeno se změnou rejstříkového přístavu na Groningen. Provoz plavidla však nenaplnil očekávání kupujícího, v září ho totiž převzal Hanseatische Schleppschiffahrt Gustav Dettweiler.

z Brém. Poté byl přejmenován na Möwe. Navzdory velkému jménu se kupující ukázal jako pouhý prostředník, který po 4 dnech prodal loď společnosti Knopf & Lehmann z Lübecku. O několik měsíců později šla loď k Dr. Petrus Wischer z Westrhauderfen (na řece Ems). Pak se to jmenovalo Vadder Gerit. Nový majitel vážně přistoupil k provozu plavidla, opravil ho a zmodernizoval. Kromě prohlídky trupu byl na loď instalován dvoutaktní dvouválcový středotlaký motor Hanseatische Bergedorf (provozován v letech 1916-1966). V dostupných materiálech najdete informaci, že jeho výkon byl 100 koní.