Ruská bezpilotní pozemní vozidla Část I. Neozbrojená vozidla
Robot Uran-6 při ukázce překonání minového pole.
Kromě obrázků přímo ze sci-fi filmů, kde humanoidní roboti bojují mezi sebou i s lidmi, jako střelci z Divokého západu na příkladu ikonického Terminátora, dnes roboti nacházejí mnoho vojenských uplatnění. Ačkoli jsou však úspěchy Západu v této oblasti dobře známy, skutečnost, že podobné programy realizují ruští výrobci a ozbrojené síly Ruské federace, stejně jako ruské bezpečnostní a veřejné pořádkové služby, zatím zůstává v stíny. stín.
Jako první našly praktické využití bezpilotní letouny, či spíše raketové letouny, které si postupně více a více zasloužily jméno roboti. Například řízená střela Fieseler Fi-103, tedy slavná létající bomba V-1, byl jednoduchý robot. Neměl pilota, po startu nevyžadoval řízení ze země, řídil směr a výšku letu a po vstupu do naprogramovaného prostoru zahájil útok. Dlouhé, monotónní a riskantní mise se postupem času staly výsadou bezpilotních prostředků. V podstatě se jednalo o průzkumné a hlídkové lety. Když byly prováděny nad nepřátelským územím, bylo nesmírně důležité eliminovat riziko smrti nebo zajetí posádky sestřeleného letadla. K rostoucímu zájmu o létající roboty přispívají také rychle rostoucí náklady na výcvik pilotů a zvyšující se potíže při náboru kandidátů se správnou predispozicí.
Pak přišly bezpilotní letouny. Kromě úkolů podobných bezpilotním prostředkům museli sledovat dva konkrétní cíle: odhalování a ničení min a odhalování ponorek.
Použití bezpilotních prostředků
Na rozdíl od zdání je škála úkolů, které boj s bezpilotními prostředky řeší, ještě širší než u létajících a plovoucích robotů (nepočítáme-li detekci ponorek). Logistika je také zahrnuta do hlídkových, průzkumných a bojových misí. Robotizace pozemních operací je přitom bezesporu nejobtížnější. Za prvé, prostředí, ve kterém takoví roboti působí, je nejrozmanitější a nejsilněji ovlivňuje jejich mobilitu. Pozorování prostředí je nejobtížnější a zorné pole je nejomezenější. V celkem běžně používaném režimu dálkového ovládání je problémem omezený rozsah pozorování robota ze sedadla operátora a navíc potíže s komunikací na velké vzdálenosti.
Bezpilotní prostředky mohou fungovat ve třech režimech. Dálkové ovládání je nejjednodušší, když operátor sleduje vozidlo nebo terén vozidlem a vydává všechny potřebné příkazy. Druhým režimem je poloautomatický provoz, kdy se vozidlo pohybuje a pracuje podle daného programu a v případě potíží s jeho implementací nebo výskytu určitých okolností kontaktuje obsluhu a čeká na jeho rozhodnutí. V takové situaci není nutné přecházet na dálkové ovládání, zásah obsluhy se může zredukovat na volbu/schválení vhodného provozního režimu. Nejpokročilejší je autonomní provoz, kdy robot vykonává úkol bez kontaktu s operátorem. Může to být docela jednoduchá akce, jako je pohyb po dané trase, sběr konkrétních informací a návrat do výchozího bodu. Na druhou stranu existují velmi obtížné úkoly, například dosažení konkrétního cíle bez určení akčního plánu. Poté si robot sám zvolí trasu, reaguje na neočekávané hrozby atd.
