Nástupci německého Tornáda
Při hledání nástupce německého Tornáda
Víceúčelový letoun Panavia Tornado se začal vyvíjet před více než půl stoletím a slouží již téměř 40 let. Byly jedním z prvních a mála úspěšných výsledků mnohonárodní spolupráce evropského obranného průmyslu a po mnoho let byly nejdůležitějším typem bojových letounů v britském, německém a italském letectvu. Dnes, s neúprosným koncem jejich služby, se naléhavě hledají jejich nástupci. Zatímco v Royal Air Force a Aeronautica Militare převezmou své úkoly Eurofightery a Lightning II, v případě Luftwaffe zatím taková rozhodnutí nepadla. Spor se týká zejména toho, zda je možné stavby za tímto účelem obstarat ze zahraničí.
Projekt známý jako Multi Role Aircraft (MRA) a později Multi Role Combat Aircraft (MRCA), který vyústil ve vytvoření Panavia Tornado, začal v roce 1968 s těmito zeměmi jako partnery: Německo, Nizozemsko, Belgie, Itálie a Kanada , a jejím cílem bylo vyvinout nástupce dosluhujícího a nepříliš úspěšného letounu Lockheed F-104 Starfighter, který se používal ve vzdušných silách všech těchto zemí. V té době bylo plánováno vyrobit cca 1500 MRA / MRCA (Sami Němci zpočátku deklarovali přání nakoupit až 600 exemplářů, teprve v roce 1972 snížili požadavky na 324), což mělo zaručit relativně nízkou cenu za kopii kvůli úsporám z rozsahu. Na konci roku 1968 se k projektu připojila Velká Británie, která nepoužívala Starfightery, zatímco Belgie a Kanada se na něm odmítly podílet. Stroj musel být velmi univerzální a splňovat požadavky – často velmi odlišné – všech partnerů. Potřeby jednotlivých účastníků programu však byly nakonec natolik odlišné, že se dohodly pouze tři velké evropské země. V březnu 1969 se čtyři země (včetně Nizozemska) rozhodly založit mezinárodní konsorcium Panavia Aircraft GmbH a oficiálně začaly konstrukční práce. V září 1971 bylo konečně rozhodnuto, že letoun bude dvoumístný dvoumotorový hornoplošník s proměnnou geometrií. Bylo rozhodnuto, že by měl být schopen překonat nepřátelskou PVO a provádět přesné (včetně jaderných) úderů v malých výškách, což bylo v té době považováno za ideální typ boje proti pozemním silám Varšavské smlouvy. O významu projektu svědčí v té době panující důvěra, že Tornado bude provádět své uživatele v letectví – všechny lety nad frontovou linií.
Dělba práce v programu byla především výsledkem politického vlivu jednotlivých zemí, které se na něm podílely. Německá firma MBB měla vyrobit centrální část trupu (42,5 % trupu), britská BAC – jeho přední a zadní část (rovněž 42,5 %) a italská Aeritalia – křídla (15 %). O něco lépe zareagovali Italové na vývoj a výrobu motorů RB199, které měly být vyvinuty přímo pro tento stroj. V rámci speciálně vytvořené společnosti Turbo-Union měli vyrábět 20 % svých komponentů (FIAT) a německá MTU a britský Rolls-Royce - 40 %.
Dodávky sériových Tornád účastníkům programu začaly v roce 1979 (Německo - zakoupeno 324 IDS a 35 ECR a Velká Británie - 228 GR1, 16 GR1A a 165 F2 / F3) a v roce 1981 (Itálie - 100 IDS) a pokračovaly další desetiletí. Spolu s prototypy bylo vyrobeno 992 exemplářů ve verzích: úderná (IDS - Interdictor Strike), protiletadlová (ADV - Air Defense Variant) a průzkumný a elektronický boj (ECR - Electronic Combat / Reconnaissance). Toto číslo bylo mimo jiné získáno nalezením jediného exportního odběratele v podobě Saúdské Arábie v polovině 80. let (48 IDS a 24 ADV na základě smlouvy v roce 1985, dodávky od roku 1986 do roku 1989, v roce 1993 byl uzavřen nový kontrakt za 48 IDS).
Německo se stalo druhým největším uživatelem Tornáda po Velké Británii. Byly zakoupeny pro Luftwaffe a námořní letectvo - Marineflieger. Němci neměli o záchytnou verzi (ADV) zájem a v této roli použili v letech 1973–2013 americké F-4F Phantom II MDD, později nahrazené letouny Eurofighter Typhoon. Německo se zaměřilo především na nákup Tornados v tlumicí verzi IDS, kterých bylo vyrobeno 212 pro Luftwaffe a 112 pro Marineflieger. Kromě toho bylo pro Luftwaffe zakoupeno 35 tornád ECR. Tornado Air Force vstoupilo do služby s pěti křídly stíhacích bombardérů, včetně jednoho cvičného a čtyř bojových křídel, a dvěma křídly námořního letectva. Německé letouny disponovaly schopností nést taktické jaderné bomby – americké B61 (ty měly být Američany vydávány v případě konfliktu a skladovány v Německu), což dále rozšířilo jejich spektrum úkolů.
Konec studené války se rovnal škrtům, nejprve v jednotkách a poté v počtu vozidel. V roce 1994 bylo jedno z křídel Tornado Marineflieger rozpuštěno (některé jeho letouny byly přidány do druhé divize, zbytek byl nahrazen průzkumnými letouny RF-4E Phantom II v Luftwaffe). V roce 2005 byl rozpuštěn i druhý námořní letecký pluk, který zcela přenesl své úkoly na letectvo. Jejich vlastnický status však také klesal. V roce 2003 bylo přijato rozhodnutí o vyřazení 90 letounů, což vedlo ke snížení počtu křídel Tornado na čtyři do roku 2005. Zároveň byl oznámen plán na další snížení počtu všech bojových letounů Luftwaffe ze 426 na 265 do roku 2015. Do té doby mělo zůstat v provozu pouze 85 Tornád, které byly nakonec v roce 2025 vyřazeny z linky.