Pěchota polské armády 1940
V lednu 1937 předložil generální štáb dokument s názvem „Expanze pěchoty“, který se stal východiskem pro jednání o změnách, které pěchotu Polské armády čekaly.
Pěchota byla ve strukturách polských ozbrojených sil jednoznačně nejpočetnějším typem zbraně a obranný potenciál státu byl z velké části založen na ní. Procento formace na celkovém počtu ozbrojených sil Druhé polské republiky v době míru dosáhlo asi 60 % a po vyhlášení mobilizace se zvýší na 70 %. V programu modernizace a rozšiřování ozbrojených sil však výdaje alokované na tuto formaci činily méně než 1 % z celkového objemu finančních prostředků vyčleněných na tento účel. V první verzi plánu, jehož realizace byla navržena na roky 1936-1942, byla pěchotě přidělena částka 20 milionů zlotých. Dodatek k rozdělení nákladů, připravený v roce 1938, stanovil dotaci ve výši 42 milionů zlotých.
Skromný rozpočet, který byl na pěchotu vyčleněn, byl vysvětlen tím, že značná část částek na modernizaci těchto zbraní byla zahrnuta do paralelních programů pro všechny pozemní síly, jako je vzdušná a protitanková obrana, motorizace družstev a služby, sapéři a komunikace. I když má pěchota ve srovnání s dělostřelectvem, obrněnými zbraněmi nebo letadly zdánlivě malé rozpočty, měla být jedním z hlavních příjemců chystaných změn. Proto se neupustilo od přípravy dalších studií, které by ukázaly současný stav „královny zbraní“, jakož i její potřeby pro příští roky.
Pěchota byla nejpočetnějším typem výzbroje polské armády, tvořila asi 60 % všech ozbrojených sil Polské republiky v době míru.
Výchozí bod
Modernizace polské pěchoty a zejména přizpůsobení její organizace a zbraní nadcházející válce je velmi široká otázka. Diskuse na toto téma byla vedena nejen ve vyšších vojenských institucích, ale i v odborném tisku. Uvědomujíc si, že pluky a divize budou v budoucnu čelit početnějšímu a technicky nadřazenému nepříteli, dne 8. ledna 1937, reprezentujícímu generální štáb, podplukovník Dipl. Stanislav Sadovský vystoupil na zasedání Výboru pro výzbroj a výstroj (KSUS) se zprávou nazvanou „Expanze pěchoty“. Šlo o příspěvek do širší diskuse, do které se aktivně zapojili důstojníci pěší divize ministerstva války (DepPiech. MSWojsk.). V reakci na projekt byl z počátku roku 1937, o necelý rok později, zpracován dokument nazvaný „Vojenské potřeby pěchoty“ (L.dz.125 / mob), který současně pojednával o stavu této zbraně v té době. čas, aktuální potřeby a plány na budoucí modernizaci a rozšíření.
Důstojníci DepPiech, kteří jsou autory studie. hned v úvodu zdůraznili, že polská pěchota kromě pěších pluků, střeleckých praporů, praporů těžkých kulometů a souvisejících zbraní nasadila v rámci mobilizace i řadu doplňkových jednotek. Většina z nich sice nebyla v axiálním předpokladu modernizace, ale absorbovaly síly a prostředky určené pro „královnu zbraní“: jednotlivé roty těžkých kulometů a souvisejících zbraní, roty těžkých protiletadlových kulometů, roty minometů ( chemické), cyklistické roty, prapory a pochodové roty, mimo pásmo (asistent a ostraha), záložní body.
Tak široká škála činností znamenala, že bylo nutné odvést určitou pozornost a úsilí, které mělo být zaměřeno především na tři klíčové a výše uvedené typy jednotek, bylo také rozděleno na méně důležité. Typickou vojenskou pěchotní jednotkou byl pluk a jeho miniaturní či skromnější zastoupení bylo považováno za prapor střelců. Složení pěšího pluku v akci na konci let. 30. a uvádí DepPiech. uvedeno v tabulce. 1. Administrativně byl pěší pluk rozdělen na čtyři hlavní hospodářské jednotky: 3 prapory s veliteli a tzv. nepraporové jednotky pod velením proviantního velitele pluku. K 1. dubnu 1938 byla dosavadní funkce proviantníka nahrazena novým - druhým zástupcem velitele pluku pro hospodářskou část (část povinností byla přidělena velitelům praporů). Princip delegování některých ekonomických pravomocí, přijatý během mírového období, byl podporován DepPiehem. protože „umožňoval velitelům seznámit se s problémy logistické práce“. Ulevilo to také velitelům pluků, kteří byli často příliš zaneprázdněni aktuálními administrativními záležitostmi, spíše než výcvikem. Ve vojenském řádu se všech povinností ujal tehdy jmenovaný plukovní proviant, což poskytovalo větší volnost liniovým důstojníkům.
