Německá ofenziva v Ardenách – Hitlerova poslední naděje
Obsah
- Německá ofenzíva v Ardenách ve dnech 16. – 26. prosince 1944 byla odsouzena k neúspěchu. Přesto dala spojencům mnoho problémů a donutila je k obrovskému vojenskému úsilí: průlom byl před 28. lednem 1945 zlikvidován. Vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler, rozvedený s realitou, věřil, že v důsledku toho bude možné jít do Antverp a odříznout britskou 21. skupinu armád, což by Brity donutilo k evakuaci z kontinentu do „druhého Dunkerque“. “. Německé velení si však dobře uvědomovalo, že jde o nesplnitelný úkol.
- příspěvek navigaci
Německá ofenzíva v Ardenách ve dnech 16. – 26. prosince 1944 byla odsouzena k neúspěchu. Přesto dala spojencům mnoho problémů a donutila je k obrovskému vojenskému úsilí: průlom byl před 28. lednem 1945 zlikvidován. Vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler, rozvedený s realitou, věřil, že v důsledku toho bude možné jít do Antverp a odříznout britskou 21. skupinu armád, což by Brity donutilo k evakuaci z kontinentu do „druhého Dunkerque“. “. Německé velení si však dobře uvědomovalo, že jde o nesplnitelný úkol.
Po dramatických bojích v Normandii v červnu a červenci 1944 vstoupily spojenecké síly do operačního prostoru a rychle postupovaly. Do 15. září byla téměř celá Francie v rukou spojenců, s výjimkou Alsaska a Lotrinska. Ze severu vedla frontová linie Belgií z Ostende, přes Antverpy a Maastricht do Cách, dále zhruba podél belgicko-německých a lucembursko-německých hranic a dále na jih podél řeky Mosely k hranici se Švýcarskem. S jistotou lze říci, že v polovině září západní spojenci zaklepali na dveře rodových území Třetí říše. Ale nejhorší ze všeho bylo, že vytvořili přímou hrozbu pro Ruru. Pozice Německa byla beznadějná.
Nápad
Adolf Hitler věřil, že je stále možné porazit protivníky. Rozhodně ne v tom smyslu, že by je srazil na kolena; Podle Hitlera jim však mohly být způsobeny takové ztráty, aby přesvědčili spojence, aby se dohodli na mírových podmínkách, které by byly pro Německo přijatelné. Věřil, že by za to měli být vyřazeni slabší oponenti, a za takové považoval Brity a Američany. Separatistický mír na západě musel uvolnit značné síly a prostředky k posílení obrany na východě. Věřil, že pokud se mu podaří rozpoutat zákopovou vyhlazovací válku na východě, německý duch zvítězí nad komunisty.
K dosažení separatistického míru na západě bylo třeba udělat dvě věci. Prvním z nich jsou nekonvenční prostředky odvety - létající pumy V-1 a balistické střely V-2, jimiž Němci hodlali způsobit spojencům značné ztráty ve velkých městech, hlavně v Londýně, později v Antverpách a Paříži. Druhý pokus byl mnohem tradičnější, i když stejně riskantní. Aby Hitler představil svou myšlenku, svolal na sobotu 16. září 1944 zvláštní setkání se svými nejbližšími spolupracovníky. Mezi přítomnými byl i polní maršál Wilhelm Keitel, který byl šéfem vrchního velitelství německých ozbrojených sil – OKW (Oberkommando Wehrmacht). Teoreticky mělo OKW tři velení: Pozemní síly - OKH (Oberkommando der Heeres), letectvo - OKL (Oberkommando der Luftwaffe) a námořnictvo - OKM (Oberkommando der Kriegsmarine). V praxi však mocní vůdci těchto institucí přebírali rozkazy pouze od Hitlera, takže moc vrchního vrchního velení německých ozbrojených sil nad nimi prakticky chyběla. Od roku 1943 se proto vyvinula abnormální situace, kdy OKW bylo pověřeno vedením všech operací proti Spojencům na západním (Francie) a jižním (Itálie) divadle a každé z těchto divadel mělo svého velitele. Odpovědnost za východní frontu naopak převzalo velitelství vrchního vrchního velení pozemních sil.
Jednání se zúčastnil náčelník Generálního štábu pozemních sil, poté generálplukovník Heinz Guderian. Třetím aktivním vysokým generálem byl náčelník štábu Nejvyššího vrchního velení německých ozbrojených sil – WFA (Wehrmachts-Führungsamt), generálplukovník Alfred Jodl. WFA tvořila páteř OKW, včetně většinou jejích operačních jednotek.
Hitler nečekaně oznámil své rozhodnutí: za dva měsíce bude na západě zahájena ofenzíva, jejímž účelem by bylo znovu dobýt Antverpy a oddělit anglo-kanadské jednotky od americko-francouzských jednotek. Britská 21. skupina armád bude obklíčena a upevněna v Belgii u břehů Severního moře. Hitlerovým snem bylo evakuovat ji do Británie.
Šance na úspěch takové ofenzívy prakticky neexistovala. Britové a Američané na západní frontě měli 96 většinou plnohodnotných divizí, zatímco Němci jen 55, a to i neúplných. Výroba kapalného paliva v Německu byla drasticky snížena spojeneckým strategickým bombardováním, stejně jako výroba munice. Od 1. září 1939 do 1. září 1944 činily nenávratné lidské ztráty (zabité, nezvěstné, zmrzačené do té míry, že musely být demobilizovány) 3 266 686 vojáků a poddůstojníků a 92 811 důstojníků.
