M1 Abrams

Prototyp tanku MVT-70 s instalovanými maketami systému řízení palby a později děla bez vstřikovacího kompresoru, s pneumatickým systémem čištění výfukových plynů.

Během studené války byl M48 Patton hlavním americkým tankem a mnoha jeho spojenci, po kterém následoval vývoj M60. Zajímavé je, že oba typy bojových vozidel byly koncipovány jako přechodová vozidla, která měla být rychle nahrazena terčovými konstrukcemi, modernějšími, postavenými za použití nejlepších dostupných technologií. To se však nestalo a když se v jedničce konečně objevil dlouho očekávaný „cíl“ M1 Abrams, byla studená válka prakticky u konce.

Od samého začátku byly tanky M48 ve Spojených státech považovány za dočasné řešení, takže se mělo okamžitě začít s vývojem nového perspektivního tanku. V létě roku 1951 byly takové studie zadány tehdejším americkým náčelníkem pro zbraně, tanky a techniku ​​vozidel, Ordnance Tank and Vehicle Command (OTAC), sídlící v Detroit Arsenal, Warren poblíž Detroitu, Michigan. V té době bylo toto velení pod velením US Army Ordnance Command se sídlem v Aberdeen Proving Ground, Maryland, ale v roce 1962 bylo přejmenováno na US Army Materiel Command a přemístěno do Redstone Arsenal poblíž Huntsville v Alabamě. OTAC zůstal u Detroit Arsenal dodnes, i když se v roce 1996 přejmenoval na šéfa výzbroje, tanků a vozidel – US Army Tanks and Weapons Command (TACOM).

Právě tam vznikají konstrukční řešení nových amerických tanků a často se tam konstruktérům nabízí konkrétní rozvržení a řešení na základě zde provedených výzkumů. Tanky ve Spojených státech byly vyvíjeny úplně jiným způsobem než například letadla. V případě leteckých konstrukcí byly požadavky definovány z hlediska požadovaných výkonů a bojových schopností, nicméně konstruktérům soukromých společností byl ponechán velký prostor při výběru konstrukčního systému, použitých materiálů a specifik. řešení. V případě tanků byly předběžné návrhy bojových vozidel vyvinuty v ústředí Armaments, Tanks and Vehicles Headquarters (OTAC) v Detroit Arsenal a provedeny inženýry technických služeb americké armády.

První koncept studia byl M-1. V žádném případě by se neměl zaměňovat s pozdější M1 Abrams, dokonce i traťový rekord byl jiný. V případě projektu bylo označení M-1 psáno přes pomlčku a v případě tanku přijatého do služby byl přijat zápis známý z nomenklatury zbraní US Army - M s číslem bez pomlčky a bez přestávka, nebo prostor, jak bychom dnes řekli.

Fotografie modelu M-1 jsou ze srpna 1951. Co lze v nádrži zlepšit? Můžete mu dát silnější zbraně a silnější brnění. Ale kam to vede? No a tím se dostáváme přímo ke slavné německé "Myši", bizarnímu designu Panzerkampfwagen VIII Maus o hmotnosti 188 t. Takový tank vyzbrojený 44mm kanónem KwK55 L / 128 měl maximální rychlost 20 km/h a byl běžící kryt, a ne tank. Proto bylo nutné udělat nemožné – postavit tank se silnější výzbrojí a pancířem, ale s přiměřenou hmotností. Jak to mohu získat? Jen kvůli maximálnímu zmenšení rozměrů nádrže. Jak to ale udělat, za předpokladu, že zvětšíme průměr věže z 2,16 m u M48 na 2,54 m u nového stroje, aby se do této věže vešly silnější zbraně? A vhodná řešení, jak se tehdy zdálo, byla nalezena – postavit věž na místo řidiče.

V projektu M-1 přední část věže překrývala přední část trupu, podobně jako u sovětského IS-3. Tento postup byl použit v IS-3. Při velkém průměru věže byl řidič posunut dopředu, zasazen doprostřed a byl opuštěn trupový kulomet, což omezilo posádku na čtyři osoby. Řidič seděl v „jeskyni“ posunutý dopředu, díky čemuž se zmenšila délka boků nádrže a dna, což snížilo jejich hmotnost. A v IS-3 seděl řidič před věží. V americkém nápadu se musel schovat za přední část věže a sledovat prostor přes periskopy v trupu na okraji přední desky a zaujmout své místo, stejně jako zbytek posádky, poklopy v věž. Ve složené poloze musela být věž otočena zády dopředu a ve výřezu pod zadní částí věže se nacházelo otevírací hledí, které po otevření umožňovalo řidiči přímý výhled na vozovku. Čelní pancíř měl tloušťku 102 mm a byl umístěn pod úhlem 60° k vertikále. Výzbroj tanku ve vývojové fázi měla být shodná s výzbrojí prototypů T48 (později M48), to znamená, že se měla skládat z kulometu T139 ráže 90 mm a koaxiálního kulometu Browning M1919A4 ráže 7,62 mm. Pravda, výhody většího průměru základny věže nebyly využity, ale v budoucnu by na ni mohly být umístěny silnější zbraně.

Na fotografii je jeden ze čtyř prototypů slibného tanku T95 v původní podobě s 208mm dělem T90 s hladkým vývrtem.

Tank měl být poháněn motorem Continental AOS-895. Byl to velmi kompaktní 6válcový motor typu boxer s ventilátorem pro cirkulaci chladicího vzduchu přímo nad ním. Díky tomu, že byl chlazený vzduchem, zabíral méně místa. Měl pracovní objem jen 14 669 cm3, ale díky účinnému přeplňování dosahoval 500 koní. při 2800 ot./min. Motor musel být spárován s automatickou dvourozsahovou (terénní / silniční) převodovkou General Motors Allison CD 500 vybavenou výkonovým diferenciálem na obě kola, tzn. s integrovaným mechanismem řízení (tzv. Cross-drive). Zajímavé je, že právě taková elektrárna, tedy motor s převodovkou a systémem přenosu výkonu, byla použita na lehkém tanku M41 Walker Bulldog a na jejím základě vytvořeném samohybném protiletadlovém dělu M42 Duster. Až na to, že M41 vážil méně než 24 tun, takže motor o výkonu 500 koní. dával hodně přebytečný výkon a podle propočtů měl M-1 vážit 40 tun, takže nelze popřít, že byl mnohem větší. Německý PzKpfw V Panther vážil 45 tun a motor o výkonu 700 koní. dával mu rychlost 45 km/h na silnici a 20-25 km/h v terénu. Jak rychlé by bylo o něco lehčí americké auto s motorem o výkonu 500 koní?

Proč se tedy plánuje použití motoru AOC-895 místo 12válcového motoru Continental AV-1790 z tanku M48 o výkonu 690 k? V dieselové verzi AVDS-1790 tento motor skutečně dosáhl 750 koní. Hlavní bylo, že motor AOC-895 byl mnohem menší a lehčí, jeho hmotnost byla 860 kg oproti 1200 kg u 12válcové verze. Menší motor opět umožnil zkrátit trup, což mělo zase snížit hmotnost tanku. V případě M-1 se však tyto optimální proporce zřejmě nepodařilo zachytit. Pojďme se na tuto možnost podívat. Německý PzKpfw VI Tiger o hmotnosti 57 tun měl stejný motor o výkonu 700 k jako PzKpfw V Panther. Výkonová zátěž je v jeho případě přibližně 12,3 hp. za tunu. Pro provedení M-1 je vypočtený výkon zátěže 12,5 hp. na tunu, což je téměř totožné. Tygr vyvinul rychlost 35 km / h na dálnici a až 20 km / h v terénu. Podobné parametry se daly očekávat od projektu M-1, tento stroj by měl velmi podobný výkonový deficit.

V březnu 1952 se v Detroitském arzenálu konala první konference s kódovým označením „Otazník“, která zvažovala výhody a nevýhody různých řešení při konstrukci perspektivních tanků. Na konferenci již byly předvedeny další dva projekty M-2 a M-3 o hmotnosti 46 tun a 43 tun.