Jak byly ovce vedeny na porážku...

dánská pěší jednotka. Podle legendy byla fotografie pořízena ráno 9. dubna 1940 a dva vojáci ten den nepřežili. S ohledem na délku konfliktu a kvalitu fotografie je však legenda nepravděpodobná.

V letech 1939–1940 Německo napadlo několik evropských zemí: Polsko, Dánsko, Norsko, Belgii a Nizozemsko. Jak tato vojenská tažení vypadala: příprava a průběh, k jakým chybám došlo, jaké byly jejich důsledky?

Francie a Velká Británie, respektive celé její impérium: od Kanady po království Tonga (ale s výjimkou Irska), vyhlásily v září 1939 Německu válku. Nebyli tedy – alespoň ne přímými – oběťmi německé agrese.

V letech 1939-1940 se objektem agrese staly i další evropské země: Československo, Albánie, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Finsko, Island, Lucembursko. Mezi nimi se pouze Finsko rozhodlo klást ozbrojený odpor, malé bitvy se odehrály také v Albánii. Nějakým způsobem „mimochodem“ byly obsazeny mikro- i kvazi-státy: Monako, Andorra, Normanské ostrovy, Faerské ostrovy.

Velký válečný zážitek

V devatenáctém století se Dánsko stalo z vedlejší mocnosti téměř irelevantním státem. Pokusy umístit svou bezpečnost na kolektivní smlouvy – „ligu ozbrojené neutrality“, „svatou alianci“ – přinesly pouze územní ztráty. Během první světové války vyhlásilo Dánsko neutralitu, otevřeně benevolentní vůči Německu, svému nejmocnějšímu sousedovi a nejdůležitějšímu obchodnímu partnerovi. Dokonce zaminoval dánské úžiny, aby ztížil britskému loďstvu vstup do Baltského moře. Navzdory tomu se Dánsko stalo příjemcem Versailleské smlouvy. V důsledku plebiscitu byla severní část Šlesvicka, provincie ztracená v roce 1864 a osídlená převážně Dány, připojena k Dánsku. Ve středním Šlesvicku byly výsledky hlasování neprůkazné, a proto král Kristián X. hodlal na jaře 1920 provést něco podobného jako Třetí slezské povstání a zmocnit se této provincie násilím. Dánští politici bohužel využili královskou iniciativu k oslabení pozice monarchie, argumentovali a ignorovali skutečnost, že propásli příležitost vrátit ztracené země. Mimochodem, ztratili další provincii - Island - která využila krize kabinetu a vytvořila vlastní vládu.

Norsko bylo zemí s podobným demografickým potenciálem. V roce 1905 prolomila svou závislost na Švédsku – králem se stal Haakon VII., mladší bratr Christiana X. Během první světové války bylo Norsko neutrální, ale – kvůli svým námořním zájmům – příznivé pro Entente, která dominuje oceánům . Několik tisíc námořníků, kteří zemřeli na 847 lodích potopených německými ponorkami, vzbudilo veřejné nepřátelství vůči Němcům.

Během první světové války bylo Nizozemsko – Nizozemské království – neutrálním státem. Právě tam, na konferencích v Haagu, byly formulovány moderní principy neutrality. Na začátku 1914 století se Haag stal a zůstává světovým centrem mezinárodního práva. V roce 1918 neměli Nizozemci s Brity žádné sympatie: v minulosti s nimi vedli mnoho válek a jednali s nimi jako s agresory (nelibost osvěžila nedávná búrská válka). Londýn (a Paříž) byl také obráncem Belgie, země vytvořené na náklady Nizozemského království. Za války se situace jen zhoršila, protože Angličané zacházeli s Nizozemskem téměř stejně jako s Německem – zablokovali ho a v březnu 1918 se násilím zmocnili celé obchodní flotily. V XNUMX byly britsko-nizozemské vztahy ledové: Nizozemci poskytli útočiště bývalému německému císaři, pro kterého Britové - během mírových rozhovorů ve Versailles - navrhli "dodatky k hranici". Belgický přístav Antverpy byl oddělen od moře pásem nizozemských zemí a vod, takže se to muselo změnit. V důsledku toho sporné země zůstaly Nizozemsku, ale byla podepsána dobrá dohoda o spolupráci s Belgií, která omezila suverenitu Nizozemska na sporném území.

Existenci – a neutralitu – Belgického království zaručily v roce 1839 evropské mocnosti – vč. Francie, Prusko a Velká Británie. Z tohoto důvodu nemohli Belgičané před první světovou válkou uzavřít spojenectví se svými sousedy a – sami – se v roce 1914 snadno stali obětí německé agrese. Situace se opakovala o čtvrt století později, tentokrát nikoli kvůli mezinárodním závazkům, ale kvůli iracionálním rozhodnutím Belgičanů. Nezávislost sice získali v roce 1918 zpět jen díky úsilí Velké Británie a Francie, ale dvě desetiletí po válce udělali vše pro oslabení svých vazeb s těmito zeměmi. Nakonec se jim to podařilo, za což zaplatili prohrou ve válce s Německem v roce 1940.