fregaty Bundesmarine

Bývalé britské lodě jako cvičné fregaty Bundesmarine „procestovaly kus světa“. Na obrázku je Graf Spee ve Vancouveru v roce 1963. Pro Waltera E. Frosta/archivy města Vancouver

Bundesmarine velmi brzy po svém povstání dosáhla optimální úrovně nasycení loděmi nejdůležitějších tříd. I když bylo v následujících letech obtížné tento potenciál kvantitativně navýšit, bylo vynaloženo maximální úsilí k udržení vysoké úrovně, alespoň kvalitativně, za všech okolností.

Důvodů pro výrazné rozšíření Bundesmarine bylo několik. Zaprvé obecně bylo Německo v té době jednou z největších zemí Evropy a průmyslová základna, rychle obnovená po válce – díky americké finanční pomoci – poskytla základ pro rozvoj silné armády. Strategická poloha na dvou mořích a role jakési brány v Dánském průlivu přitom vyžadovaly udržení odpovídajícího námořního potenciálu složky ozbrojených sil.

Strategická přítomnost tu a tam

Role NSR byla rozhodující v doktríně možného zastavení vojsk SSSR a evropských socialistických států na západě Evropy. Fronta případné války mezi dvěma znepřátelenými bloky států musela kvůli strategické poloze procházet německými zeměmi. Z toho plyne potřeba výrazného kvantitativního rozvoje pozemních a vzdušných sil, navíc zásobovaných okupačními silami, samozřejmě především americkými. Na druhou stranu přítomnost pobřeží Baltského a Severního moře a kontrola strategických námořních tras spojujících obě vody (Kielský průplav a Dánský průliv) vyžadovaly odpovídající rozšíření flotily, přizpůsobené plánované činnosti jak v uzavřených, tak i otevřená moře. oceánská voda.

A právě Bundesmarine s podporou flotil menších zemí (Dánska, Norska, Nizozemska a Belgie) musela na jedné straně blokovat síly Varšavské smlouvy v Baltském moři a zároveň je čas být připraven chránit lodní dopravu v Atlantiku. To vyžadovalo jednotné nasazení eskortních, lehkých útočných, protiminových a ponorkových sil. Takže první oficiální plán rozvoje námořních sil Bundesmarine byl „vystřižen“. Připomeňme jen, že mimořádně ambiciózní plán rozšíření, vypracovaný v roce 1955, počítal se zprovozněním mimo jiné: 16 torpédoborců, 10 dozorčích (později nazývaných fregaty), 40 torpédových člunů, 12 ponorek, 2 minolovek, 24 minolovek, 30 čluny.

Předpokládalo se, že jej postaví vlastní loďařský průmysl. Jak vidíte, plán byl dobře vyvážený a zavedl rovnoměrné rozšíření všech nejpotřebnějších tříd válečných lodí. Než se však zhmotnil první návrh dílů, bylo nutné dočasně použít Kriegsmarine, která byla k dispozici a ještě pamatuje válku, nebo vzít „ojeté“ lodě nabízené spojenci NATO.

Uzavření Dánského průlivu malými loděmi bylo samozřejmě mnohem jednodušší než zajmout a udržet ve službě více torpédoborců nebo fregat. Při řešení prvního úkolu pomohly flotily menších zemí, především Dánska a Norska, rozšířit vlastní skupiny torpédových člunů a minolovek.

V roce 1965 měla Bundesmarine 40 torpédových člunů, 3 minonosky a 65 základnových a minolovek. Norsko mohlo nasadit 26 torpédových člunů, 5 minonosičů a 10 minolovek, zatímco Dánsko mohlo nasadit 16 torpédových člunů, 8 starých minonosičů a 25 protiminových člunů různých velikostí (ale většinou postavených ve 40. letech). Mnohem horší to bylo s mnohem dražšími torpédoborci a fregatami. Dánsko i Norsko v té době stavěly své první poválečné fregaty (2 a 5 lodí). Proto bylo nejen pro Německo, ale pro NATO jako celek tak důležité, aby Bundesmarine měla dostatečně rozvinutou doprovodnou skupinu.

Lodě bývalých nepřátel

V roce 1957 souběžně s jednáním s Američany o torpédoborcích vyjednávalo vedení německého ministerstva obrany o přijetí použitých lodí také od Britů. Jednání v této věci začala již koncem roku 1955. Po celý rok 1956 se zaznamenávaly podrobnosti včetně stanovení prodejních cen. Již v květnu byla známa jména jednotek vybraných pro přenos. Britové museli draze zaplatit za odevzdané 3 eskortní torpédoborce a 4 fregaty, což byly koneckonců jen zakonzervované vojenské stavební jednotky. A tak pro samotný sbor žádali 670. 1,575 milionu liber št. na náklady na údržbu a nutné opravy a dalších 1,05 milionu liber št. na jejich zbraně a výstroj, což dalo dohromady 3,290 milionu liber št., neboli téměř 40 milionů západně německé marky, zatímco.