Baltský kotel: Estonsko, Lotyšsko a Litva

Estonský širokorozchodný obrněný vlak č. 2 ve Valze na estonsko-lotyšské hranici v únoru 1919.

Estonsko, Lotyšsko a Litva mají dohromady rozlohu poloviny Polska, ale pouze šestinu jeho populace. Tyto malé země – především díky dobrým politickým rozhodnutím – získaly nezávislost po první světové válce. Během příštího roku ji však nedokázali ochránit…

Jediná věc, která spojuje pobaltské národy, je jejich zeměpisná poloha. Vyznačují se vyznáním (katolíci nebo luteráni), stejně jako etnickým původem. Estonci jsou ugrofinským národem (vzdáleně příbuzným Finům a Maďarům), Litevci jsou Baltové (blízce příbuzní Slovanům) a lotyšský národ vznikl v důsledku sloučení ugrofinských Livů s baltskými Semigalany. , Latgalians a Kurans. Historie těchto tří národů je také odlišná: Švédové měli největší vliv na Estonsko, Lotyšsko bylo zemí s převahou německé kultury a Litva byla polská. Ve skutečnosti se tři pobaltské národy zformovaly až v XNUMX. století, kdy se ocitly v hranicích Ruské říše, jejíž vládci se drželi zásady „rozděl a panuj“. Tehdy carští představitelé propagovali selskou kulturu – tedy estonskou, lotyšskou, samogitskou – aby oslabili skandinávský, německý a polský vliv. Dosáhli vynikajícího úspěchu: mladé pobaltské národy se rychle obrátily zády ke svým ruským „dobrodincům“ a opustily říši. To se však stalo až po první světové válce.

Velká válka v Baltském moři

Když v létě 1914 začala první světová válka, Rusko bylo ve vynikající pozici: německé i rakousko-uherské velení, nucené bojovat na dvou frontách, nemohlo proti carské armádě vyslat velké síly a prostředky. Rusové zaútočili na Východní Prusko se dvěma armádami: jedna byla skvěle zničena Němci u Tannenbergu a druhá byla zahnána zpět. Na podzim se akce přesunuly na území Polského království, kde si obě strany chaoticky vyměňovaly rány. U Baltského moře – po dvou „bitvách na Mazurských jezerech“ – fronta zamrzla na čáře bývalé hranice. Rozhodujícími se ukázaly události na jižním křídle východní fronty – v Malopolsku a Karpatech. 2. května 1915 zde centrální státy zahájily útočné operace a – po bitvě u Gorlice – dosáhly velkého úspěchu.

V této době Němci podnikli několik malých útoků na Východní Prusko - měli zabránit Rusům poslat posily do Malopolska. Ruské velení však zbavilo severní křídlo východní fronty vojáků a nechalo je zastavit rakousko-uherskou ofenzívu. Na jihu to nepřineslo uspokojivý výsledek a na severu skromné ​​německé síly s překvapivou lehkostí dobyly další města. Úspěchy Centrálních mocností na obou křídlech východní fronty Rusy vyděsily a způsobily evakuaci jednotek z Polského království, obklíčeného ze severu a jihu. Velká evakuace provedená v létě 1915 – 5. srpna vstoupili Němci do Varšavy – přivedla ruskou armádu ke katastrofě. Ztratila téměř jeden a půl milionu vojáků, téměř polovinu techniky a významnou část průmyslové základny. Pravda, na podzim byla ofenziva Ústředních mocností zastavena, ale ve větší míře k tomu přispěla politická rozhodnutí Berlína a Vídně – po neutralizaci carské armády bylo rozhodnuto o vyslání jednotek proti Srbům, Italům a Francouzi - spíše než ze zoufalých ruských protiútoků.

Na konci září 1915 východní fronta zamrzla na linii, která připomínala východní hranici Druhého polsko-litevského společenství: z Karpat na jihu šla přímo na sever do Daugavpilsu. Zde, ponechávajíce město v rukou Rusů, se fronta stočila na západ, sledujíc Dvinu k Baltskému moři. Riga na Baltském moři byla v rukou Rusů, ale průmyslové podniky a většina obyvatel byla z města evakuována. Fronta stála na linii Dvina více než dva roky. Na straně Německa tak zůstaly: Polské království, provincie Kaunas a provincie Courland. Němci obnovili státní instituce Polského království a zorganizovali Litevské království z provincie Kaunas.