Alfa Romeo 164 - krásná v mnoha ohledech
Lidem se stává, že si rádi komplikují vše, co je obklopuje. Nevšimnou si, že život sám o sobě je již dostatečně komplikovaný a není třeba ho ještě více mást. Žijí v naději „v lepší zítřky“ a zapomínají, že to, co je „tady a teď“, může být i krásné. Jen je potřeba se na to dívat jinak. Nechápou, že zítřek nemusí nikdy přijít.
Totéž platí pro auta – vždy sní o tom nejlepším, aniž by si dokázali vážit toho, co aktuálně mají. Výjimkou jsou v tomto případě majitelé... Alf Romeo. Tato zvláštní skupina lidí, zamilovaná do této jedinečné italské značky, oslavuje svá auta víc než cokoli jiného, co jezdí na Zemi. Nezáleží na tom, zda mají to štěstí řídit nejnovější Giuliettu, kontroverzní MiTo, krásnou 159 nebo agresivní Breru. Vlastně i majitelé 164letého Alfa si myslí, že jejich auto je to nejlepší, co kdy řídili. Rození optimisté, nebo spíše šťastlivci, zasažení virem... štěstí přenášeným po asfaltové silnici.
Model 164 je v historii italského výrobce speciální design: decentní, masivní, rychlý ve všech variantách a dle mého bohužel ne nejkrásnější. Samozřejmě chápu, že za takové prohlášení mohu dostat velký bič, ale spěchám s vysvětlením, proč podle mě „pochybná krása“. No, aktuálně vyráběné alfa verze stárnou velmi pomalu. Například model 147 nebo 156. Od jejich debutu uplynulo více než 10 let a stále vypadají, jako by předevčírem zmizela rýsovací prkna. Na druhou stranu starší modely italského výrobce pro svou spíše hranatost a méně vytříbený styl stárnou rychleji než řada jiných provedení.
Model 164 debutoval v roce 1987. Aby se snížily náklady na vývoj a implementaci, byla stejná podlahová deska použita nejen u Alfy 164, ale také u Fiatu Croma, Lancia Thema a Saabu 9000. Za vnější design odpovídalo stylistické studio Pininfarina. Výsledek práce designérů a stylistů při zpětném pohledu vypadá nevábně. Nijak nevynikají výkonné světlomety, logo výrobce násilně zatavené do předního pásu a maska rovná jako krejčovský stůl. Decentní boční žebrování a nečekaně velká glazovaná plocha naznačují sportovní kořeny značky.
Navzdory archaickému vzhledu jednoho Alfie 164 to nelze odmítnout - agresivita. Navzdory tomu, že vůz rychle stárne a stylově vyniká na pozadí jakýchkoli moderních trendů, zachoval si svůj jedinečný styl. Díky masivním hliníkovým kolům může vypadat opravdu odstrašující.
Interiér je úplně jiný příběh. Přestože se drápy času na italské konstrukci výrazně podepsaly, úroveň výbavy a zpracování vozu i dnes příjemně překvapuje. Bezvadná sedadla, na dotek příjemné velurové či kožené čalounění a velmi bohatá výbava vynahrazují stylistické nedostatky exteriéru. A tento prostor – cestování autem i s pěti plnými pasažéry na palubě – je opravdovým potěšením.
To nejlepší na tomto typu auta je ale vždy pod kapotou. Základní dvoulitrový agregát Twin Spark měl téměř 150 koní. To vozu stačilo na zrychlení na 100 km/h za 9 s. Postupem času přibyla verze Turbo o výkonu 200 k. V jeho případě trval sprint na 100 km/h pouhých 8 sekund a maximální rychlost „porazila“ 240 km/h. Pro milovníky motorů ve tvaru V bylo také připraveno něco speciálního - třílitrový motor v počáteční fázi dosahoval výkonu více než 180 koní, později byl ve výrobě obohacen o dalších 12 ventilů (celkem 24V), kvůli ke kterému se moc zvýšila. až přes 230 koní (verze Q4 a QV). Takto vybavená „Alpha“ dosáhla první „stovky“ za něco málo přes 7 sekund a dokázala zrychlit maximálně na 240 km/h. Spotřeba paliva byla jako obvykle tabu. Jak asi tušíte, při dynamické jízdě nebyly výsledky na úrovni 15-20 litrů nic mimořádného. Pro fanoušky značky však zvuk vycházející zpod kapoty stojí za všechny peníze.
V historii Modelu 164 se píše další stránka, kterou si ne každý pamatuje. Alfa Romeo se chystala vrátit do motoristického sportu. K tomuto účelu byla vyvinuta pohonná jednotka označená symbolem V1035, která byla umístěna pod kapotu diskutované Alfy 164, označené přídomkem „profi“. No, téměř „diskutovaná Alpha 164“. Tento 10válcový zázrak techniky přímo ze závodů Formule 1 zamířil pod kapotu vozu, který jen vypadal jako sériová Alfa 164. Vůz totiž prošel úpravami, které mu umožnily snížit hmotnost na standardních 750 kg. Nízká vlastní hmotnost v kombinaci s motorem přes 600 hp. Výsledkem je neuvěřitelný výkon: 2 sekundy na 100 km/h a maximální rychlost 350 km/h! Celkem byly vyrobeny dva exempláře tohoto vozu, jeden z nich je v rukou soukromého sběratele a druhý vůz zdobí sály muzea Alfa Romeo v Arese, což připomíná, že italský výrobce si umí pamatovat sám sebe mimořádně znamenitě. . Někdy. A jak nemilovat auta této značky?
